ECLI:CZ:US:2001:3.US.180.01
sp. zn. III. ÚS 180/01
Usnesení
III. ÚS 180/01
Ústavní soud rozhodl dne 31. května 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M.M., zastoupeného JUDr. R.B., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. listopadu 2000, sp. zn. 23 Co 428/2000, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8, sp. zn. 10 C 45/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních podmínek v souladu se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 2 zákona], napadl stěžovatel rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. listopadu 2000 (23 Co 428/2000-41), jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 (10 C 45/2000-25), kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele ve věci neplatnosti ústní dohody o rozvázání pracovního poměru, a tvrdil, že uvedené obecné soudy porušily ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) před nezávislými a nestrannými soudy (čl. 90 Ústavy ČR) tím, že neúplně zjistily skutkový stav věci a nerespektovaly zásadu rovnosti účastníků řízení (§18 o.s.ř., čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod). Na podporu svých tvrzení uvedl stěžovatel odkaz na nález Ústavního soudu III. ÚS 61/94. Stěžovatel navrhl zrušit ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů, jak shora jsou označena.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 byl zamítnut návrh stěžovatele na určení, že ústní dohoda o rozvázání pracovního poměru ze dne 30. září 1999 je neplatná.
Z odůvodnění rozsudku obecného soudu I. stupně je patrno, že žaloba stěžovatele na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru dohodou byla zamítnuta v důsledku nesplnění hmotněprávní podmínky uvedené v §64 zákoníku práce, dle které neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou může jak zaměstnavatel, tak i zaměstnanec uplatnit u soudu nejpozději ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním.
Po zhodnocení provedených důkazů soud I. stupně dospěl v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) k závěru, že pracovní poměr stěžovatele byl ukončen ke dni 30. září 1999, a od tohoto dne počala běžet dvouměsíční lhůta, ve které se měl domáhat určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru. Stěžovatel podal svou žalobu až 11. února 2000; zákonem stanovená lhůta k uplatnění jeho práva tedy dodržena nebyla.
Městský soud v Praze, jako soud odvolací, se ztotožnil se skutkovými zjištěními, jak k nim dospěl soud I. stupně a také s právním posouzením věci.
Z připojeného spisu Obvodního soud pro Prahu 8 (10 C 45/2000) se podává, že obecné soudy provedly veškeré stěžovatelem navržené důkazy. Z protokolů o jednání před obvodním soudem ze dne 25. května 2000 (č. l. 19 připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 8 -
10 C 45/2000) a před odvolacím soudem ze dne 27. listopadu 2000 (č. l. 38 uvedeného spisu) plyne, že stěžovatel neměl dalších návrhů na doplnění dokazování, rovněž tak v ústavní stížnosti nebylo provedení dalších návrhů navrženo, z čehož lze dovodit, že stěžovatel neměl výhrad ke skutkovým zjištěním, jak k nim dospěl soud I. stupně.
V ústavní stížnosti stěžovatel v obecné poloze tvrdil neúplnost a nedostatečnost skutkového stavu věci soudem, na podporu tohoto tvrzení nenavrhl před obecnými soudy provedení žádného důkazu. V rovině konkrétní polemizoval pouze se způsobem hodnocení výpovědi jednatele žalovaného ing. V.Š. V této souvislosti lze v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu konstatovat, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a že mu nepřísluší "hodnotit hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval" (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994). Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není totiž příslušný k přezkoumání stěžovatelových námitek za předpokladu, že obecné soudy dodržují ústavní procesní postupy (hlava pátá Listiny základních práv a svobod). Procesní pochybení obecných soudů ve věci posuzované ústavní stížnosti shledáno nebylo; stěžovatel je ostatně ani netvrdil. V neúspěchu stěžovatele v řízení před obecnými soudy nelze spatřovat porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod.
Obdobně nedůvodné je v obecné rovině formulované tvrzení stěžovatele stran porušení zásady rovnosti účastníků řízení (§18 o. s. ř., čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod) a čl. 90 Ústavy ČR, jejichž porušení stěžovatel nikterak blíže nerozvedl. Z předloženého spisu však porušení těchto ústavně zaručených práv shledáno nebylo, odhlédnuto od toho, že čl. 90 Ústavy ČR na daný případ nedopadá, neboť obsahuje odkaz ústavního zákonodárce obecnému zákonodárci k respektování ústavní zásady zde obsažené.
Stěžovatelův odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 61/94 je nepřípadný. Tento nález se vztahuje k tzv. "opomenutým důkazům", tj. důkazům, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazům, jimiž se soud při postupu podle §132 o. s. ř. (podle zásad volného hodnocení důkazů) nezabýval; jde tedy o důkazy, které byly v řízení před obecnými soudy již uplatněny a jež zůstaly obecnými soudy nepovšimnuty. Ve věci posuzované ústavní stížnosti naproti tomu obecné soudy provedly všechny stěžovatelem navržené důkazy a v odůvodnění svých rozhodnutí se s nimi náležitým způsobem vypořádaly.
Z takto vyložených důvodů je zřejmé, že nedošlo k porušení tvrzených ani jiných ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele; ústavní stížnost byla proto shledána jako zjevně neopodstatněná, a jako taková byla odmítnuta [§43 odst. 2 písm. a) zákona].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 31. května 2001