ECLI:CZ:US:2001:3.US.210.01
sp. zn. III. ÚS 210/01
Usnesení
III. ÚS 210/01
Ústavní soud rozhodl dne 17. května 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P.M., zastoupeného JUDr. A.M., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1665/99, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. května 1999, sp. zn. 16 Co 144/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. ledna 2001 (22 Cdo 1665/99-56) a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. května 1999 (16 Co 144/99-40) a tvrdil, že "obecné soudy v dané věci: 1. Porušily v neprospěch stěžovatele článek 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve znění protokolů č. 3, 5, 8 a 11, ve spojení s čl. 10 Ústavy ČR tím, že v rozporu s ústavní zásadou vyjádřenou v čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod,o ochraně vlastnického práva, nesprávně vyložily ust. §151p odst. 3 občanského zákoníku, když neshledaly, že změnou společenských a právních poměrů v ČR po r. 1989 došlo ke vzniku hrubého nepoměru mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného, a tak žalobci znemožnily, aby mu v souladu s čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod bylo zajištěno právo na pokojné užívání jeho majetku; 2. Porušily v neprospěch stěžovatele článek 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod o spravedlivém soudu tím, že se nevypořádaly ve svých rozhodnutích s jeho skutkovou a právní argumentací uvedenou v jeho opravných prostředcích." Stěžovatel navrhl zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR a Městského soudu v Praze, jak jsou shora označena.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Rozsudkem Městského soudu v Praze (16 Co 144/99-40) byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 (18 C 355/98-21) tak, že se zamítl návrh stěžovatele, aby bylo zrušeno právo věcného břemene, spočívající v instalaci a bezplatném užívání výměníkové stanice suterénu domu čp. 2440 v P., a to za přiměřenou náhradu určenou soudem, a aby byla žalovaná (PT) uznána povinnou do tří dnů od právní moci rozsudku odstranit výměníkovou stanici ze suterénu domu v P. Odvolací soud svým rozsudkem, byť formálně, v důsledku změny žalobního návrhu, prostředkem institutu změny rozsudku soudu I. stupně dle ust. §220 odst. 1 o. s. ř., rozsudek I. stupně obsahově jako věcně správný dle §219 o. s. ř. potvrdil. K návrhu stěžovatele připustil odvolací soud proti svému rozsudku dovolání a otevřel tak možnost přezkumu těch důvodů, které jej vedly k potvrzení zamítnutí žalobního návrhu na zrušení věcného břemene.
Nejvyšší soud ČR, jako soud dovolací, dovolání podané stěžovatelem zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí se ztotožnil s právním posouzením věci odvolacím soudem.
Podle tvrzení stěžovatele obecné soudy nesprávnou aplikací hmotného
práva - konkrétně ust. §151p odst. 3 občanského zákoníku - porušily jeho ústavně zaručené právo na "pokojné užívání jeho majetku" tím, že došlo ke vzniku hrubého nepoměru mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného, jak již dříve ve zcela shodném smyslu a rozsahu uplatnil stěžovatel v řízení před obecnými soudy, s nímž se obecné soudy I. a II. stupně a poté i dovolací soud nejen zabývaly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí také náležitě vypořádaly. Na tomto místě postačí odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, dle které výklad norem práva hmotného a jejich aplikace na daný případ spadá do pravomoci obecných soudů a není proto v pravomoci Ústavního soudu, aby do jejich jurisdikční činnosti zasahoval jinak, než za podmínek, jež vyplývají z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994). V neúspěchu stěžovatele v řízení před obecnými soudy nelze tedy spatřovat zásah do jeho ústavně zaručených práv.
Obdobně nedůvodné je jeho tvrzení stran "porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod o spravedlivém soudu tím, že se soudy nevypořádaly ve svých rozhodnutích s jeho skutkovou a právní argumentací. K tomu lze dodat, že provedení dalších důkazů nebylo v ústavní stížnosti, v dovolání ani v jeho odvolání, proti rozsudku obecného soudu I. stupně navrženo, z čehož lze dovodit, že stěžovatel neměl výhrad ke skutkovým zjištěním, jak k nim dospěl obecný soud I. stupně, a které shodně převzaly soudy odvolací a dovolací, odhlédnuto od toho, že ústavní stížností rozsudek soudu I. stupně (18 C 355/98-21) napaden nebyl. Z napadených rozsudků odvolacího a dovolacího soudu bylo zjištěno, že uvedené obecné soudy rozhodly na základě řádně zjištěného skutkového stavu věci, v odůvodnění tyto soudy vyložily, které skutečnosti mají za prokázány, a které nikoliv, o které důkazy opřely svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídily a posoudily takto zjištěný skutkový stav dle příslušných hmotněprávních ustanovení, jež aplikovaly (§157 odst. 2 o. s. ř.), a ani porušení ústavně zaručeného práva podle čl. 6 odst.1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nebylo tedy shledáno.
Ústavní stížnost byla tedy z takto vyložených důvodů posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost její neopodstatněnosti je dána rovněž konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 17. května 2001