ECLI:CZ:US:2001:3.US.221.2000
sp. zn. III. ÚS 221/2000
Usnesení
III. ÚS 221/2000
Ústavní soud rozhodl dne 3. října 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky O. V., zastoupené JUDr. E. K., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. ledna 2000, čj. 16 Co 398/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka pravomocný rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. ledna 2000 (16 Co 398/99-87), jímž bylo potvrzeno zamítavé rozhodnutí Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 16. června 1999
(8 C 94/98-56), o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí ze dne
8. 12. 1997, kterou dalo stěžovatelce Město Frýdek-Místek z důvodů organizačních změn, pro které se stěžovatelka stala nadbytečnou u odboru životního prostředí a zemědělství. Žaloba na stanovení povinnosti zaplatit stěžovatelce za dobu od 20. 4. 1998 do 31. 1. 1999 částku 110.000,- Kč byla zamítnuta a uložena povinnost nahradit náklady řízení. Rozhodnutí obecného soudu bylo napadeno dovoláním, jež však bylo Nejvyšším soudem ČR ze dne
12. června 2001 (21 Cdo 2248/2000-114) jako nepřípustné odmítnuto.
Podle odůvodnění ústavní stížnosti, obsahově shodného s vývody jejího dovolání proti rozhodnutím obecných soudů, stěžovatelka tvrdila, že odvolací soud rozhodl věcně nesprávně a že rovněž celou věc nesprávně posoudil, namítala pochybení v procesním postupu odvolacího soudu, neprovedení navržených důkazů a nesprávnou interpretaci nařízení vlády č. 253/1992 Sb.
Stěžovatelka podrobněji nezdůvodnila ústavněprávní aspekty co do tvrzeného porušení jejích (ústavně zaručených) práv, navrhla, aby Ústavní soud rozhodnutí obecného soudu, jak vpředu je označeno, svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své judikatuře již dříve vyložil, za jakých podmínek je oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, jak se tato jeho pravomoc projevuje ve vztahu k důkaznímu řízení, které proběhlo před těmito soudy a v jakém rozsahu je oprávněn přezkoumávat zákonnost rozhodnutí soudů jako orgánů veřejné moci. Pokud obecný soud respektuje zásady stanoveného postupu tak, jak byly Ústavním soudem v jeho judikatuře již dříve vyloženy, pak Ústavnímu soudu nepřísluší do jeho rozhodování jakkoli zasahovat. Ústavní soud neshledal v posuzované ústavní stížnosti extrémní nesoulad mezi právními závěry obecných soudů a jejich skutkovými zjištěními, a rovněž je nutno konstatovat, že se vypořádaly se všemi uvedenými námitkami stěžovatelky.
Ústavní soud neshledal, že by postupem obecného soudu bylo zasaženo do ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu stěžovatelky (čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).
Tvrdí-li stěžovatelka ve své ústavní stížnosti, že obecnými soudy mělo být rozhodnuto jinak a že tento soud dospěl k jinému právnímu závěru, než je právní závěr stěžovatelky, a neuvádí-li další skutečnosti, které by svědčily o porušení jejich ústavně zaručených základních práv a svobod, pak nezbývá, než taková tvrzení stěžovatelky hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecného soudu a zde ji odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, a to i ve vztahu k povaze a postavení Ústavního soudu k soustavě soudů obecných (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994).
Z obsahu usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. června 2001
(21 Cdo 2248/2000-114) vyplývá, že dovolání směřovalo proti rozsudku, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný (§238 a §239 o. s. ř.). Dovolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal s námitkami, uplatněnými v dovolání, přičemž tak přiléhavým způsobem vyložil ustanovení procesního řádu (zák. č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů), v jehož intencích bylo rozhodnutí vydáno.
Protože ve věci posuzované ústavní stížnosti Ústavní soud neshledal porušení jiného ústavně zaručeného práva, než na který (toliko odkazem na příslušný článek Listiny základních práv a svobod) poukazovala stěžovatelka, byla ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost její neopodstatněnosti je dána již samotnou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 3. října 2001