ECLI:CZ:US:2001:3.US.225.01
sp. zn. III. ÚS 225/01
Usnesení
III. ÚS 225/01
Ústavní soud rozhodl dne 31. května 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J.H., zastoupeného Mgr. Ing. J.L., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. prosince 2000, sp. zn. 13 Co 611/2000, spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas [§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst.1,§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona] napadl stěžovatel rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 21. prosince 2000 (13 Co 611/2000) a tvrdil, že Krajský soud v Plzni porušil jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu. Porušení svého ústavního práva spatřuje stěžovatel ve způsobu, jakým odvolací soud naložil s jeho návrhy na doplnění důkazního řízení, aniž by blíže zdůvodnil své úvahy vedoucí k tomuto postupu. Pokud soud neprovedl důkazy, které mohly podpořit tvrzení stěžovatele o skutečnostech důležitých pro rozhodování a odůvodnění rozsudku neobsahuje úvahy, kterými se soud řídil při neprovedení důkazů, považuje stěžovatel jeho postup za porušení ústavního práva na soudní ochranu. Podle odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel v odvolání proti rozsudku I. stupně navrhl přezkoumání znaleckého posudku, výslech svého bratra a opakované provedení výslechu svědkyně Z., jež považuje za "podjatou ve prospěch manželky, neboť se jedná o její blízkou přítelkyni. Nadto tvrdil, že tato svědkyně byla vyslechnuta při jednání, ze kterého se řádně omluvil a zaslal soudu potvrzení o pracovní neschopnosti. Soud přesto jednal a s obsahem výpovědi stěžovatele ani dodatečně neseznámil. Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem rozsudek Krajského soudu v Plzni, jak je vpředu označen, zrušil, a současně navrhl odložení vykonatelnosti tohoto rozsudku.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-jih (Nc 410/98-51) byla schválena dohoda stěžovatele a V.H. o úpravě poměrů k nezl. L.H. pro dobu po rozvodu tak, že se L.H. svěřuje do výchovy matky.
Krajský soud v Plzni, jako soud odvolací, na základě odvolání stěžovatele, v němž stěžovatel uvedl, že odstoupil od schválené dohody o úpravě poměrů k nezletilé, změnil rozsudek okresního soudu tak, že nezletilá L. se svěřuje do výchovy matky pro dobu před i po rozvodu manželství. V odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud konstatoval, že skutkový stav v rozsahu jak byl zjištěn soudem I. stupně je postačující pro rozhodnutí ve věci, soud přihlédl k názoru nezletilé, která projevila přání zůstat s matkou. Dále odvolací soud poukázal na to, že ze znaleckého posudku vyplývá, že výchovné dispozice jsou jednoznačně lepší na straně matky. Námitky otce označil soud za podružného charakteru, a proto se jimi jmenovitě s přihlédnutím k věku nezletilé (nar. 23. 11. 1987) nezabýval. Z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Plzni (13 Co 611/2000) je tedy zřejmé, které skutečnosti má za zjištěny, jakými úvahami se při rozhodování řídil, a která ustanovení zákona na zjištěný skutkový stav aplikoval (§157 odst. 2 o. s. ř.).
K přezkoumání znaleckého posudku není Ústavní soud příslušný, neboť mu nepřísluší "hodnocení" důkazů provedených obecnými soudy za podmínky, že obecné soudy respektují, jak se ve věci posuzované ústavní stížnosti stalo, kautely dané ustanovením §132 o. s. ř.
(k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994).
Z vyžádaného spisu Okresního soudu Plzeň-jih (Nc 410/98) plyne, že stěžovatel navrhl na jednání, konaném dne 21. prosince 2000 u krajského soudu, provedení jediného důkazu, výslechu svého bratra, jehož navržení odůvodnil (jak je zaprotokolováno na č. l. 62 připojeného spisu), který by mohl potvrdit, že "navrhovatelka chodí na zábavy, vrací se z nich pozdě a dceru někdy bere s sebou". Stěžovatel zamýšlel provedením tohoto důkazu prokázat, že "matka není schopna se o dceru řádně starat a že by dcera měla být svěřena do jeho výchovy". Vzhledem k povaze takto navrženého důkazu s přihlédnutím k věku nezletilé nelze z pohledu ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele namítat nic proti názoru odvolacího soudu, že skutkový stav byl zjištěn soudem I. stupně postačujícím způsobem. Krajskému soudu je sice možné vytknout obecnost úvah ve vztahu k takto navrženému důkazu, přesto však je patrno, že se jím obecný soud ve svých úvahách, jež jsou obsaženy v rozhodnutí, zabýval.
Obdobně nedůvodné je tvrzení stěžovatele stran procesního postupu při provedení výslechu svědkyně Z. Nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání ani nepožádal z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat v nepřítomnosti takového účastníka; přihlédne přitom k obsahu spisu a dosud provedeným důkazům (§101 odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Z připojeného spisu Okresního soudu Plzeň-jih (Nc 410/98) bylo v této souvislosti zjištěno, že účastník (stěžovatel) se sice řádným způsobem z jednání ze dne 11. listopadu 1999 konaného u Okresního soudu Plzeň-jih omluvil (č. l. 42 tohoto spisu), nepožádal však o odročení jednání, soud tedy postupoval v souladu s příslušným ustanovením občanského soudního řádu. Rovněž neobstojí tvrzení stěžovatele, že se nemohl seznámit s obsahem výpovědi této svědkyně. Občanský soudní řád umožňuje účastníkům řízení a jejich zástupcům nahlížet do soudního spisu a činit z něho výpisy a opisy (§44 odst. 1 o. s. ř.). K porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele nemohlo dojít tím, že stěžovatel nevyužil svých procesních oprávnění. K zaujatosti této svědkyně a tedy k hodnocení tohoto důkazu se necítí Ústavní soud příslušný z důvodů, jež shora vyložil, nehledě k tomu, že krajský soud ve svém rozhodnutí vycházel zejména ze znaleckého posudku z oboru psychologie a vlastního názoru nezletilé.
S ohledem na to, že ústavní stížnost stěžovatele byla shledána jako zjevně neopodstatněná, nebylo potřebné rozhodnout o návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Z takto rozvedených důvodů je zřejmé, že k porušení práva na soudní ochranu stěžovatele (čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod) nedošlo; ústavní stížnost byla tedy shledána jako zjevně neopodstatněná, a jako taková odmítnuta [§43 odst. 2 písm. a) zákona].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 31. května 2001