ECLI:CZ:US:2001:3.US.227.01
sp. zn. III. ÚS 227/01
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka, o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatele J.P., zastoupeného JUDr. O.B., směřujícím proti výroku II. usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 12. 2000, čj. 11 Co 1104/2000-21, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Opavě ze dne 31. 10. 2000, čj. 9 C 183/98-12, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel podal dne 11. 4. 2001 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který směřoval proti výroku II. usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 12. 2000, čj. 11 Co 1104/2000-21, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Opavě ze dne 31. 10. 2000, čj. 9 C 183/98-12. Navrhovatel tvrdil, že uvedenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Opavě, sp.zn. 9 C 183/98 a z něj zjistil, že dne 10. 7. 1998 podal navrhovatel žalobu o plnění kupní smlouvy, proti J.I. Požadoval, aby soud uložil žalovanému povinnost do tří dnů provést zúčtování zisku domu a vyrovnat dlužnou částku žalovanému. Dále požadoval, aby soud zakázal žalovanému jakoukoli dispozici s domem č. 5 v O., bez souhlasu současného spoluvlastníka. Okresní soud v Opavě dne 24. 7. 2000 usnesením, čj. 9 C 183/98-9, vyzval žalobce, aby upřesnil a doplnil žalobu. V usnesení specifikoval v čem má žalobce návrh upřesnit. Navrhovatel podáním ze dne 8. 9. 2000 požádal soud o přerušení řízení, neboť současně probíhají jiná soudní řízení, která mají vztah k předmětu tohoto řízení. Následně Okresní soud v Opavě dne 31. 10. 2000 usnesením, čj. 9 C 183/98-12, řízení zastavil, což odůvodnil tím, že žalobce neupřesnil svůj návrh ani v prodloužené lhůtě. Návrh na přerušení řízení nelze považovat za odstranění vad původní žaloby. Toto usnesení napadl navrhovatel odvoláním, ve kterém namítal, že jeho podání bylo dostatečné. Krajský soud v Ostravě dne 22. 12. 2000 usnesením, čj. 11 Co 1104/2000-21, rozhodnutí soudu I. stupně ve výroku týkajícího se dispozice s domem v O. zrušil. Ve zbývající části usnesení okresního soudu potvrdil. V odůvodnění uvedl, že pokud jde o zákaz dispozice s domem, byl návrh dostatečně konkrétní, když tato nemovitost byla přesně označena. Pokud jde o zbývající část návrhu, je návrh natolik neurčitý, že převzetí petitu do výroku by znamenalo materiální nevykonatelnost rozhodnutí. Žalobní petit neobsahuje přesně vymezení práv a povinností k plnění a jeho obsah i rozsah a nemohl by se proto stát předmětem případného výkonu rozhodnutí. Přes výzvu soudu návrh nebyl opraven.
Potvrzující výrok krajského soudu (výrok č. II) napadl navrhovatel včas ústavní stížností, v níž namítal, že krajský soud dostatečně nepřihlédl ke skutečnosti, že u soudu též probíhá řízení o určení vlastnictví k domu v O. Soud měl podle navrhovatele řízení přerušit a to i přes to, že navrhovatel nespecifikoval předmět řízení vyčíslením požadované částky a podaný návrh nebyl zpoplatněn. Dle názoru navrhovatele postupem soudu došlo k porušení jeho základního práva daného mu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Soudy rovněž měly porušit čl. 38 odst. 2 Listiny, když žaloba byla podána dne 10.7.1998 a výzva k odstranění vad byla navrhovateli doručena až dne 27.7.2000. Soudy tedy více než dva roky byly nečinné. Ve věci tedy nebylo postupováno bez zbytečných průtahů. navrhoval proto, aby Ústavní soud výrok Krajského soudu v Ostravě, týkající se zastavení řízení, pro rozpor s uvedenými články Listiny, zrušil.
Krajský soud v Ostravě, jako účastník řízení, ve vyjádření ze dne 14. 5. 2000 odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku.
Ústavní soud, pro prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností případu, dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Z obsahu stížnosti totiž vyplývá, že navrhovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadeného ústavní stížností a tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty, ve stížnosti uvedené, jen opakují argumenty, kterými se zabýval obecný soud a s nimiž se v odůvodnění řádně vypořádal. Navrhovatel v podání namítá, že soudy neposkytly dostatečnou ochranu jeho právům tím, že zamítly jeho návrh. K tomu je třeba uvést, že soud je povinen zkoumat, zda podání obsahuje všechny náležitosti stanovené zákonem. Je-li podání nesrozumitelné nebo neúplné, předseda senátu usnesením vyzve účastníka k opravě nebo doplnění podání. K opravě nebo doplnění určí lhůtu a poučí účastníka, jak je třeba opravu nebo doplnění provést (§43 odst. 1 občanského osudního řádu). V souzeném případě se tak stalo. Soud dospěl k závěru, že návrh byl neurčitý a nemohl být podkladem k rozhodnutí a vyzval usnesením navrhovatele k odstranění vad, tedy k opravě (doplnění, upřesnění) návrhu. K tomu mu určil přiměřenou lhůtu. Protože navrhovatel vady návrhu v soudem stanovené lhůtě neodstranil, a ani se o to nepokusil, soud v souladu s ust. §43 odst. 2 občanského soudního řádu řízení zastavil. Postupoval tedy ústavně konformním způsobem a nelze mu vyčítat, že řízení nepřerušil do doby, kdy budou rozhodnuty jiné spory, týkající se stejné nemovitosti. Jen na okraj je třeba poznamenat, že i kdyby soud řízení přerušil, později by znovu musel odstraňovat vady návrhu, který za daného stavu nebyl schopen projednání.
Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud dospěl k závěru, že postupem obecných soudů nebyla porušena navrhovatelova základní práva daná mu ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy a nezbylo mu, než návrh podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. července 2001
JUDr. Pavel Holländer
předseda senátu