ECLI:CZ:US:2001:3.US.228.01
sp. zn. III. ÚS 228/01
Usnesení
III. ÚS 228/01
Ústavní soud rozhodl dne 10. května 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R.A., zastoupeného JUDr. M.M., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. února 2001, sp. zn. 4 To 153/2000, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. srpna 2000, sp. zn. 39 T 6/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst.1,§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. února 2001 (4 To 153/2000) a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 3. srpna 2000 (39 T 6/99), kterými byl uznán vinným, jako jednatel společnosti B., pro pokus vylákat nadměrný odpočet DPH za nákup počítačů s příslušenstvím od společnosti B., ačkoliv obchod neproběhl.
Stěžovatel tvrdí, že rozhodnutím obecných soudů bylo porušeno ústavně zaručené právo na soudní ochranu dané Listinou základních práv a svobod, a to jejím čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článek 90 Ústavy ČR, neboť soudy jsou povinny poskytovat ochranu právům zákonem stanoveným způsobem. Dále namítá, že bylo porušeno nejen ustanovení §2 odst. 5 a 6 tr. ř., když nebyly provedeny důkazy tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a nezvážily všechny důkazy jednotlivě i v jejich souhrnu. Dle názoru stěžovatele byla porušena jedna ze základních zásad trestního řízení, totiž že v pochybnostech je třeba rozhodovat ve prospěch obviněného. Stěžovatel podrobněji nezdůvodnil ústavněprávní aspekty co do svého tvrzení stran porušení (ústavně zaručených) jeho práv a posléze navrhl, aby Ústavní soud rozhodnutí obecných soudů, jak vpředu jsou označena, svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z obsahu ústavní stížnosti je patrno, že stěžovatel byl stíhán a posléze odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 3. srpna 2000 (39 T 6/99) pro pokus trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné dávky dle §8 odst. 1, §148 odst. 1, 2 a 4 tr. zákona ve znění zák. č. 253/1997 Sb., kterého se dopustil jako jednatel společnosti B., kdy, v úmyslu vylákat nadměrný odpočet DPH na vstupu za nákup počítačů s příslušenstvím od společnosti B., na finanční úřad předložil opakovaně fiktivní doklady a uváděl nepravdivé údaje o proběhnuvším obchodě, ačkoliv obchod neproběhl. Finanční úřad odpočet DPH neuznal a požadovanou částku 4,427.500,- Kč nevyplatil. Rozsudek soudu I. stupně nenabyl právní moci, neboť jej stěžovatel napadl odvoláním.
Vrchní soud v Olomouci v odvolacím řízení přezkoumal dle §254 odst. 1 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost všech výroků napadeného rozsudku, jakož i správnost postupu řízení, které mu předcházelo, přihlédl přitom i k vadám, které nebyly odvoláním vytýkány a dospěl k závěru, že napadený rozsudek je nutno vzhledem k jeho vadám zrušit [§258 odst. 1 písm. b) a d) tr. ř.]. Odvolací soud však neshledal procesní pochybení a konstatoval, že rozsah dokazování lze považovat za úplný a zcela postačující pro správné zjištění skutkového stavu, až na malou výjimku, kdy v řízení před odvolacím soudem v menším rozsahu bylo doplněno dokazování v rámci veřejného zasedání o odvolání (přečtením zprávy Finančního úřadu, zda stěžovatel nárok na nadměrný odpočet DPH uplatnil mezi dalšími v rámci své podnikatelské činnosti nebo zda se jednalo o ojedinělý případ). Po přezkumu řízení, které napadenému rozhodnutí předcházelo, dospěl odvolací soud k závěru, že soud I. stupně se správně, logicky, pečlivě a přesvědčivě vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí. Zhodnotil návrhy stěžovatele na doplnění dokazování, které jako nadbytečné odmítl, a konstatoval, že provedené důkazy krajský soud ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. při pečlivém uvážení všech okolností případu vyhodnotil jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnu objektivně a v souladu se zákonem a pravidly formální logiky, s čímž se odvolací soud plně ztotožnil.
V případě právní kvalifikace jednání stěžovatele zjistil odvolací soud pochybení, které bylo důvodem ke zrušení napadeného rozsudku podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. Vrchní soud v Olomouci rozhodl, že za pokus trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné dávky dle §8 odst. 1, §148 odst. 1 a 3 tr. zákona ve znění zák. č. 152/1995 Sb., byl odsouzen za tento trestný čin a sbíhající trestné činy (rozsudek Městského soudu v Brně ze dne
13. 2. 1997 - 1 T 208/96-40 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 17. 6. 1997 - 4 To 155/97 a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 23. 6. 1997 - 4 T 13/97-142 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 18.12.1997 - 7 To 419/97), dle §148 odst. 3 tr. zákona za použití §35 odst. 2 tr. zákona, k souhrnnému trestu odnětí svobody na 6 let. Pro výkon trestu byl zařazen do věznice s ostrahou. Stejným rozsudkem byl stěžovateli uložen dle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zákona trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu podnikání s předmětem podnikání obchodní živnost - koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej na dobu 6 let a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 4 let.
Vrchní soud v Olomouci v odvolacím řízení neshledal pochybení v respektování práv obžalovaného, včetně jeho práva na obhajobu, obdobně jako Ústavní soud neshledal z hlediska ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) vady v aplikaci hmotného či procesního práva.
Tvrdí-li stěžovatel ve své ústavní stížnosti, že obecnými soudy mělo být rozhodnuto jinak a že tyto soudy dospěly k jinému právnímu závěru, než je právní závěr stěžovatele, a neuvádí-li další skutečnosti, které by svědčily o porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, pak nezbývá, než taková tvrzení stěžovatele hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecného soudu a zde jej odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, a to i ve vztahu k povaze a postavení Ústavního soudu k soustavě soudů obecných (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994).
Za této situace je zřejmé, že ve stěžovatelově trestní věci nelze obecným soudům, a zejména odvolacímu soudu, vytýkat vady protiústavní povahy, když jinak přezkum věcné správnosti a legality ústavní stížností napadeného rozhodnutí Ústavnímu soudu nepřísluší (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995), a proto z důvodů takto vyložených byla stěžovatelova ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost její neopodstatněnosti je dána již povahou vyložených důvodů; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 10. května 2001