ECLI:CZ:US:2001:3.US.234.01
sp. zn. III. ÚS 234/01
Usnesení
III. ÚS 234/01
Ústavní soud rozhodl dne 31. května 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Š.J., zastoupeného JUDr. P.K., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. března 2001, sp. zn. 28 Cdo 2202/2000, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. května 2000, sp. zn. 7 Co 585/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel rozhodnutí obecných soudů, a to pravomocný rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. března 2000
(7 Co 585/2000) a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. března 2001
(28 Cdo 2202/2000-97), o zamítnutí dovolání, ve věci určení vlastnického práva
k nemovitostem. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti tvrdil, že oběma rozhodnutími jmenované obecné soudy porušily jeho ústavně zaručené základní právo dané čl. 91 odst. 1 a čl. 96
odst. 2 Ústavy ČR a čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a tím i čl. 10 Ústavy ČR a čl. 1 a čl. 11 Listiny základních práv a práv a svobod, když současně vytkl obecným soudům v jejich řízení procesní vady (nebyl osobně předvolán k odvolacímu jednání krajského soudu).
Stěžovatel podrobněji nezdůvodnil ústavněprávní aspekty co do tvrzeného porušení (ústavně zaručených) jeho práv, navrhl, aby Ústavní soud rozhodnutí obecných soudů, jak vpředu jsou označena, svým nálezem zrušil a stěžovateli přiznal nárok na náhradu řízení před Ústavním soudem.
K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu v Českých Budějovicích (7 C 15/95). Z uvedeného spisového materiálu vyplynulo, že Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 3. 9. 1998 (7 C 15/95-52) určil, že vlastníkem pozemků parc. č. 9, parc. č. 460/2, parc. č. 471 a parc. č. 1630 v katastrálním území R., jsou M.J. a A.J. O nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že nikdo z účastníků neměl na jejich náhradu nárok.
Odvolací soud rozhodl o odvolání žalovaného státu, podaného O.Ú., Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl rozsudkem ze dne 12. 1. 1999 (6 Co 3136/98) tak, že rozsudek soudu I. stupně byl změněn a žaloba zamítnuta, žalovanému nebyla přiznána náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů.
K dovolání stěžovatele (jako žalobce) byl rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 1. 1999 (6 Co 3136/98) zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 2. 2000 (28 Cdo 772/99-73) a věc vrácena Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení o jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 9. 1998. Dovolací soud ve svém rozhodnutí uložil odvolacímu soudu objasnit otázku naléhavého právního zájmu na straně stěžovatele ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. a také objasnit stěžovatelem tvrzený nedostatek pasivní legitimace na straně žalovaného.
Odvolacímu soudu stěžovatel navrhl, aby připustil změnu žalobního návrhu, a to tak, že žalobní návrh byl jednak rozšířen co do předmětu a jednak uplatněn také proti dalším žalovaným (obec H., a L.,). Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 31. 5. 2000
(7 Co 585/2000) nepřipustil rozšíření žalobního návrhu a dalším výrokem rozsudku změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že zamítl žalobní návrh na určení, že vlastníky pozemků parc.č. 9, parc. č. 460/2, parc. č. 471 a parc. č. 1630 v katastrálním území R., jsou M.J. a A.J. O nákladech řízení bylo rozhodnuto, že žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Stěžovatel podal opět dovolání proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích (ze dne 31. května 2000 - 7 Co 585/2000-85) a navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, a aby věc vrátil k dalšímu řízení s tím, že napadený rozsudek je po procesní stránce i po hmotněprávní stránce nesprávný.
Dovolání stěžovatele podané dle §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 13. března 2001 (28 Cdo 2202/2000-97) zamítl s tím, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu nebyl shledán po procesní stránce i po hmotné stránce nesprávný, jak to dovozoval stěžovatel ve svém dovolání, a neshledal, že by tu byly dány dovolací důvody dle ustanovení §241 odst. 3 o. s. ř.
Ústavní soud, po zvážení všech skutečností plynoucích ze spisového materiálu i argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti, dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný. Především nutno opakovat, že Ústavní soud není součástí obecné justice a z tohoto hlediska nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto postupují v souladu s obsahem Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat toliko ústavnost napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že okolnosti popsané a odůvodněné v ústavní stížnosti nemohou podstatu a tedy ani ústavnost napadených rozhodnutí obecných soudů zásadním způsobem zpochybnit, a že rozhodovací činností obecných soudů nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Byla proto stěžovatelova ústavní stížnost v této části posouzena jako zjevně neopodstatněná.
Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí se podrobně vypořádal také s námitkami stěžovatele co do aplikace §92 odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud svým rozsudkem nepřipustil rozšíření návrhu na straně žalovaných (§92 o. s. ř.) v souladu s ustanovením §216 odst. 1 o. s. ř. ve znění před novelou č. 30/2000 Sb. V této souvislosti stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 289/96, k otázce pasivní legitimace. Naznačená analogie tohoto nálezu Ústavního soudu s projednávanou věci je však nepřípadná.
Ze soudního spisu je totiž zřejmé, že stěžovateli nebylo nijak bráněno v tom, aby se stanoveným způsobem svého práva domáhal v řízení u obecných soudů. Nelze přijmout stěžovatelovo tvrzení, že mu byla odňata možnost jednat před soudem, když odvolací soud stěžovatele osobně nepředvolal a o jeho konání nevyrozuměl. Pokud stěžovatel byl po celou dobu na těchto jednáních zastoupen právním zástupcem, postupovaly obecné soudy způsobem, který neznemožňoval stěžovateli realizaci jeho procesních práv.
Ústavní soud neshledal důvodnou ani námitku stěžovatele ve věci podání odvolání proti rozsudku soudu I. stupně neoprávněnou osobou - jménem vedoucího finančního referátu okresního úřadu. Dle spisového materiálu je zřejmé, že obecné soudy se v průběhu odvolacího řízení s touto námitkou stěžovatele vypořádaly v průběhu odvolacího řízení byl tento nedostatek na výzvu soudu odstraněn, když bylo předloženo pověření přednostky O.Ú., který za žalovaného v intencích pověření před obecnými soudy jednal.
Tvrdí-li stěžovatel ve své ústavní stížnosti, že obecnými soudy mělo být rozhodnuto jinak a že tyto soudy dospěly k jinému právnímu závěru než je právní závěr stěžovatele a neuvádí-li další skutečnosti, které by svědčily o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, pak nezbývá, než taková tvrzení stěžovatele hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecného soudu a odkázat jej na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, a to i ve vztahu k povaze a postavení Ústavního soudu k soustavě soudů obecných
(k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994).
Poněvadž nebylo zjištěno, že by se zmiňovaný obecný soud v řízení a rozhodnutí dostal do rozporu s ústavními principy řádného a stanoveného postupu (čl. 36 Listiny základních práv a svobod), když po provedeném řízení a hodnocení důkazů nevyhověl žalobě stěžovatele, byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná, v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona, odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 31. května 2001