ECLI:CZ:US:2001:3.US.237.01
sp. zn. III. ÚS 237/01
Usnesení
III. ÚS 237/01
Ústavní soud rozhodl dne 10. května 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky P.K., zastoupené Mgr. I.N., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. února 2001, sp. zn. 8 To 89/2001, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 6. prosince 2000, sp. zn. 2 T 173/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zákona č. 182/1993, ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. února 2001 (8 To 89/2001) a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 6. prosince 2000 (2 T 173/2000), jimiž byla odsouzena pro trestný čin krádeže [§247 odst. 1 písm. a) tr. zák.].
V ústavní stížnosti stěžovatelka v rozhodnutích obecných soudů spatřovala porušení základních práv a svobod vyplývajících zejména z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 a čl. 95 odst. 1 a čl. 1 Ústavy ČR. Podle odůvodnění ústavní stížnosti se tak stalo tím, že "žádná ze skutečností, které jsou obsahem spisu, a které byly zjištěny v rámci provedeného dokazování, nesvědčí o účasti stěžovatelky na trestném činu, pro který byla napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 odsouzena". Na podporu svých tvrzení stěžovatelka poukázala na judikaturu Ústavního soudu (III. ÚS 398/97, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 149/94, II. ÚS 10/96, III. ÚS 150/93, III. ÚS 84/94) a současně polemizovala s hodnocením důkazů provedených obecným soudem I. stupně (výpovědí svědka M.Š. a obžalovaného J.G.).
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ve věci posuzované ústavní stížnosti nebylo zjištěno, že by právní závěry Obvodního soudu pro Prahu 10 a rovněž Městského soudu v Praze, jako soudu odvolacího, byly v extrémním rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními těchto soudů, jak se domnívá stěžovatelka. Obdobně nedůvodné je i její tvrzení, že v rámci provedeného dokazování nebyla zjištěna žádná okolnost svědčící o účasti stěžovatelky na trestném činu. Z odůvodnění napadeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 (2 T 173/2000) totiž vyplývá, že stěžovatelka je usvědčována výpověďmi svědka M.Š. a obžalovaného J.G. Hodnocení těchto výpovědí je obsaženo v rozsudku a na jeho základě pak rozhodl obecný soud o vině stěžovatelky v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§2
odst. 6 tr. ř.). Jak bylo uvedeno dříve, Ústavnímu soudu nepřísluší, s ohledem na čl. 90 Ústavy ČR, generelně zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy hodnotit hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR - svazek 1., č. 5, Praha 1994). Obsah práva na fair proces nelze vykládat tak, že by jednotlivci bylo garantováno právo na rozhodnutí odpovídající jeho právnímu názoru. Poukaz stěžovatelky na rozhodnutí Ústavního soudu není, vzhledem k odlišné podstatě těchto případů, namístě. K porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR tedy nedošlo.
Vývody ústavní stížnosti stran porušení čl. 1 Ústavy ČR nebyly shledány důvodnými; uvedené ustanovení Ústavy ČR na věc nedopadá. Čl. 1 Ústavy ČR je především poukazem ústavního zákonodárce zákonodárci obyčejnému, aby ve své zákonodárné činnosti respektoval práva a svobody vyplývající z hlavy druhé až páté Listiny základních práv a svobod.
Návrh na zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů byl proto, ze shora vyložených důvodů, posouzen jako zjevně neopodstatněný [§43 odst. 2 písm. a) zákona], a jako takový odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 10. května 2001