ECLI:CZ:US:2001:3.US.258.01
sp. zn. III. ÚS 258/01
Usnesení
III. ÚS 258/01
Ústavní soud rozhodl dne 24. května 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. K.P., H.Ž., J.P., J.P., všech zastoupených JUDr. J.Š., proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. ledna 2001, sp. zn. 26 Cdo 482/2000, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. srpna 1998, sp. zn. 15 Co 97/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst.1,§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], s výjimkou formální vady v plné moci (§31
odst. 1 zákona), napadli stěžovatelé pravomocné rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. srpna 1998 (15 Co 97/98-377), jímž bylo potvrzeno zamítavé rozhodnutí soudu I. stupně (Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 2. 12. 1997 - 4 C 332/95), o náhradu za znehodnocené zařízení lihovaru ve výši 1,221.600,- Kč, a nepřipustil dovolání k posouzení otázky charakteru nemovitostí, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. ledna 2001 (26 Cdo 482/2000-645) o odmítnutí dovolání. Dle tvrzení stěžovatelů soud svým rozhodnutím porušil jejich ústavně zaručené právo na soudní ochranu dané Listinou základních práv a svobod, a to jejím čl. 4 odst. 1, 2, čl. 11 odst. 1, 4, čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 95 Ústavy ČR.
Stěžovatelé podrobněji nezdůvodnili ústavněprávní aspekty co do tvrzení porušení (ústavně zaručených) jejich práv, navrhli, aby Ústavní soud rozhodnutí obecného soudu, jak jsou vpředu označena, svým nálezem zrušil.
Ústavní soud se nejprve zabýval částí ústavní stížnosti směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu České republiky a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. srpna 1998 (15 Co 97/98-377) ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 2. 12. 1997 - 4 C 332/95-332). V tomto směru se v první řadě soustředil na otázku, zda jsou v souzené věci po formální stránce podmínky pro jejich přezkoumání splněny.
Podle několikrát vysloveného právního názoru Ústavního soudu nelze dovolání považovat za poslední prostředek, který zákon k ochraně základního práva nebo svobody poskytuje, jestliže dovolání podle zákona není přípustné. Není-li si stěžovatel přípustností dovolání jist, může - vedle dovolání - podat i ústavní stížnost, neboť pokud dovolání přípustné není, je posledním prostředkem, který zákon k ochraně práva poskytuje, rozhodnutí soudu II. stupně (k tomu srov. např. usnesení I. ÚS 213/96 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 6., vydání 1., usn. č. 30, Praha 1997). V takových případech proto 60denní lhůta pro podání ústavní stížnosti plyne ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Za této situace bylo věcí stěžovatelky, aby ústavní stížnost podala v zákonné lhůtě již proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne
12. srpna 1998 (15 Co 97/98-377). Právě toto rozhodnutí bylo totiž v souzené věci rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon v souzené věci k ochraně stěžovatelova práva poskytuje (§72 odst. 2 zákona).
Ústavní stížnost proti napadenému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. srpna 1998 (15 Co 97/98-377) byla evidentně podána po lhůtě stanovené pro její podání zákonem o Ústavním soudu.
Pokud se týká té části ústavní stížnosti, která směřovala proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. ledna 2001 (26 Cdo 482/2000-645), o odmítnutí dovolání, Ústavní soud se ztotožnil se závěry Nejvyššího soudu České republiky, podle nichž - vzhledem k tomu, že nejsou naplněny podmínky přípustnosti dovolání dle §239 odst. 2 občanského soudního řádu, ani zjištěny vady řízení ve smyslu §237 odst. 1 občanského soudního řádu, nezbylo než dovolání odmítnout. Argumentace Nejvyššího soudu ČR obsažená v napadeném usnesení je plně v souladu s právní úpravou dovolání zakotvenou v občanském soudním řádu, která upravuje průběh řízení a do nichž se promítají principy upravené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Svůj postup Nejvyšší soud ČR řádně odůvodnil (§157 odst. 2,
§243c o. s. ř.), takže Ústavní soud neměl důvodu učinit závěr, že řízení bylo vedeno způsobem, který nezajistil zákonný výsledek.
Je tedy zřejmé, že napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR nedošlo k zásahu do namítaných základních práv a svobod stěžovatelů, které jsou zaručeny ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR a ústavní stížnost v této části je návrhem, který je zjevně neopodstatněný.
Proto Ústavní soud část ústavní stížnosti, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. ledna 2001 (26 Cdo 482/2000-645), odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§43 odst. 2 písm. a) zákona], a část ústavní stížnosti, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. srpna 1998 (15 Co 97/98-377), odmítl jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání [§43 odst. 1 písm. b) zákona].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 24. května 2001