ECLI:CZ:US:2001:3.US.261.01
sp. zn. III. ÚS 261/01
Usnesení
III. ÚS 261/01
Ústavní soud rozhodl dne 24. května 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky E.L., zastoupené JUDr. J.B., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. ledna 2001, čj. 38 Ca 220/2000-31, a rozhodnutí O.Ú., okresního pozemkového úřadu, ze dne 27. března 2000, čj. PE 144/2000 zn. 370/91/R-1/Davidová, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst.1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka pravomocný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. ledna 2001 (38 Ca 220/2000-31), jímž bylo potvrzeno zamítavé rozhodnutí O.Ú., okresního pozemkového úřadu, ze dne 27. března 2000 (PE 144/2000 zn. 370/91/R-1/Davidová) dle ustanovení §9 odst. 4 zák. čís. 229/1991 Sb., v platném znění, kterým bylo určeno, že stěžovatelka není vlastníkem nemovitostí stavební parcely č. 20 o výměře 129 m2 se stodolou s č. p. 76, parc. č. 32/1 zahrada o výměře 250 m2 a parc. č. 32/2 pastvina o výměře 121 m2 v kat. území P.
Podle odůvodnění ústavní stížnosti, obsahově shodného s vývody jejího odvolání proti rozhodnutí pozemkového úřadu, stěžovatelka namítala, že odvolací soud shledal pouze tíseň na straně prodávající, ale nikoliv však nápadně nevýhodné podmínky. Poukazuje na nesprávnost a neúplnost znaleckého posudku, dle kterého byla stanovena úřední cena nemovitostí, a nemožnost prodat nemovitosti za tržní cenu. Dále předložené důkazy byly hodnoceny selektivně, nebyl brán v potaz důkaz objektivní, proto skutková zjištění jsou v příkrém rozporu s právními závěry. Dle názoru stěžovatelky neúplně zjištěný skutkový stav věci ve svých důsledcích vedl k nesprávným právním závěrům, kde je rigorózně rozlišována tíseň a nápadně nevýhodné podmínky, se jí jeví jako účelové řešení na úkor restituenta a dochází tak fakticky ke konvalidaci nezákonnosti tehdejších úkonů. Dle tvrzení stěžovatelky pozemkový úřad i odvolací soud svými rozhodnutími porušily její ústavně zaručené právo dané Listinou základních práv a svobod, a to jejím čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR.
Stěžovatelka podrobněji nezdůvodnila ústavněprávní aspekty co do tvrzeného porušení (ústavně zaručených) jejich práv, navrhla, aby Ústavní soud rozhodnutí obecného soudu a správního orgánu, jak vpředu jsou označena, svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své judikatuře již dříve vyložil, za jakých podmínek je oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, jak se tato jeho pravomoc projevuje k důkaznímu řízení, které proběhlo před těmito soudy a v jakém rozsahu je oprávněn přezkoumávat zákonnost rozhodnutí soudů jako orgánů veřejné moci. Pokud obecný soud respektuje zásady stanoveného postupu tak, jak byly Ústavním soudem v jeho judikatuře již dříve vyloženy, pak Ústavnímu soudu nepřísluší do jeho rozhodování jakkoli zasahovat. Ústavní soud neshledal v posuzované ústavní stížnosti extrémní nesoulad mezi právními závěry pozemkového úřadu a obecného soudu, a jejich skutkovými zjištěními, a rovněž je nutno konstatovat, že se vypořádaly se všemi uvedenými námitkami stěžovatelky.
Ústavní soud neshledal, že by postupem obecného soudu bylo zasaženo do ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu stěžovatelky (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR).
Tvrdí-li stěžovatelka ve své ústavní stížnosti, že obecnými soudy mělo být rozhodnuto jinak a že tento soud dospěl k jinému právnímu závěru, než je právní závěr stěžovatelky, a neuvádí-li další skutečnosti, které by svědčily o porušení jejich ústavně zaručených základních práv a svobod, pak nezbývá, než taková tvrzení stěžovatelky hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecného soudu a zde ji odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, a to i ve vztahu k povaze a postavení Ústavního soudu k soustavě soudů obecných (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994).
Protože ve věci posuzované ústavní stížnosti Ústavní soud neshledal porušení jiného ústavně zaručeného práva, než na který (odkazem na příslušný článek Listiny základních práv a svobod a Ústavy ČR) poukazovala stěžovatelka, byla ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost její neopodstatněnosti je dána již samotnou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 24. května 2001