ECLI:CZ:US:2001:3.US.290.01
sp. zn. III. ÚS 290/01
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti M. L., zastoupené JUDr. V. J., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, č. 28 Cdo 1936/99-168, ze dne 14. 2. 2001, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové, č.j. 24 Co 356/97-149, ze dne 10. 5. 1999 a rozsudkem Okresního soudu v Trutnově, č.j. 6 C 264/95-100, ze dne 12. 2. 1997, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatelka podala prostředním faxového podání dne 14. 5. 2001 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "návrh"). Tento návrh byl doplněn písemným podáním ze dne 15. 5. 2001, doručeným Ústavnímu soudu dne 17. 5. 2001. Návrh směřoval proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, č.j. 28 Cdo 1936/99-168, ze dne 14. 2. 2001, jímž bylo odmítnuto dovolání navrhovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, č.j. 24 Co 356/97-149, ze dne 10. 5. 1999, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Trutnově, č.j. 6 C 264/95-100, ze dne 12. 2. 1997. Označeným rozsudkem Okresního soudu v Trutnově byla zamítnuta žaloba navrhovatelky na určení povinnosti uzavřít dohodu o vydání v petitu specifikovaných nemovitostí a stanovení povinnosti tyto nemovitosti vydat. Napadenými rozhodnutími byla podle názoru navrhovatelky porušena ustanovení čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále ustanovení čl. 13 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 prvního Dodatkového protokolu k Úmluvě. Současně navrhovatelka navrhovala zrušení ustanovení čl. II bod 2 zákona č. 116/1994 Sb. Návrh byl podán včas.
K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 6 C 264/95, Okresního soudu v Trutnově. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že navrhovatelka se žalobou podanou u označeného soudu dne 31. 10. 1995 domáhala vydání rozsudku, kterým by soud uložil žalovaným (1. T., a.s. a 2. T., s.p.) povinnost uzavřít s navrhovatelkou dohodu o vydání nemovitostí, v návrhu specifikovaných. Okresní soud v Trutnově rozhodl ve věci rozsudkem, č.j. 6 C 264/95-100, ze dne 12. 2. 1997 tak, že žalobu v plném rozsahu zamítl. V odůvodnění uvedl, že v předmětné věci nelze rozhodnout o povinnosti žalovaných uzavřít dohodu o vydání nemovitostí, protože první žalovaný jako právnická osoba nikoliv totožná se státem nabyl vlastnictví sporných nemovitostí po 1. 10. 1991 v rámci privatizace. Konkrétně pak předmětné nemovitosti byly převedeny dohodou o vydání a převodu majetku, uzavřenou dne 1. 1. 1993 mezi Fondem národního majetku ČR jako prodávajícím a ing. J. H., DrSc. jako kupujícím, a dodatkem I dohody o vydání a převodu majetku, uzavřeným mezi stejnými účastníky dne 8. 7. 1993. Předmětné nemovitosti byly nabyvatelem vloženy jako majetek do vznikající obchodní společnosti T., a.s., vklad v katastru nemovitostí byl proveden 19. 10. 1993. Sama obchodní společnost T., a.s., vznikla ke dni 9. 9. 1993 na základě zakladatelské smlouvy ze dne 6. 8. 1993. Sporné nemovitosti tak nelze vydat (čl. II bod 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění zákona č. 116/1994 Sb.).
K odvolání navrhovatelky jednal ve věci Krajský soud v Hradci Králové, který nejdříve usnesením, č.j. 24 Co 356/97-136, ze dne 12. 4. 1999, připustil částečné zpětvzetí návrhu ohledně konkrétně uvedených nemovitostí a v tomto rozsahu zrušil rozsudek soudu I. stupně, řízení v této části zastavil a nepřipustil změnu žaloby spočívající v rozšíření žalobního petitu o povinnost uzavřít s navrhovatelkou dohodu o vydání další jedné označené pozemkové parcely. Dále pak jednal ve věci samé a na základě doplněného dokazování rozsudkem, č.j. 24 Co 356/97-149, ze dne 10. 5. 1999, potvrdil rozsudek soudu I. stupně v napadené části a zamítl návrh navrhovatelky na připuštění dovolání pro otázku zásadního právního významu. V odůvodnění uvedl, že po přezkoumání všech skutečností nezbylo než rozsudek soudu I. stupně potvrdit z důvodu správnosti jeho právního závěru, že vydání nemovitostí brání ustanovení čl. II odst. 2 zákona č. 116/1994 Sb. Návrh na připuštění dovolání proti svému rozhodnutí zamítl, neboť s ohledem na existenci nálezů Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 1/98, ze dne 22. 9. 1998 a sp. zn. I. ÚS 2/97, ze dne 12. 1. 1999, se domníval, že jeho rozhodnutí o střetu privatizace a restituce již nemá po právní stránce zásadní význam.
K dovolání navrhovatelky rozhodoval ve věci Nejvyšší soud ČR. Nejvyšší soud ČR posuzoval přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 občanského soudního řádu, ve znění před 1. 1. 2001 (dále jen "o.s.ř."). Na základě citovaných nálezů Ústavního soudu dospěl k závěru, že se v dané věci nejedná o otázku zásadního právního významu, a proto usnesením, č.j. 28 Cdo 1936/99-168, ze dne 14. 2. 2001, dovolání odmítl.
Proti v záhlaví označeným rozhodnutím obecných soudů podala navrhovatelka ústavní stížnost, protože podle jejího názoru byla těmito rozhodnutími porušena ustanovení čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále ustanovení čl. 13 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 prvního Dodatkového protokolu k Úmluvě. Porušení uvedených ustanovení spatřovala navrhovatelka v tom, že nelze souhlasit s názorem obecných soudů, že ustanovení čl. II odst. 2 zákona č. 116/1994 Sb., znemožňuje vydat nemovitosti, které po datu 1. 10. 1991 byly nabyty do vlastnictví jiné osoby než státu nebo byl ohledně nich schválen privatizační projekt. Pokud by byl tento právní závěr správný, byla by jím založena nerovnost dvou skupin oprávněných osob, a to oprávněných osob podle původního znění zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudní rehabilitaci, a oprávněných osob, které mohly uplatnit svůj nárok až po nabytí účinnosti zákona č. 116/1994 Sb. Uvedeným výkladem je porušen čl. 1 Listiny, který zaručuje rovnost všech lidí v právech a čl. 3 odst. 1 Listiny, zakazujícím diskriminaci. V důsledku aplikace tohoto názoru došlo i k porušení jejího vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny, který zaručuje právo vlastnit majetek a stanoví, že vlastnické právo má stejný zákonný obsah a ochranu. Uvedená práva jsou zaručena i Úmluvou a prvním dodatkovým protokolem k Úmluvě. Rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR bylo navíc porušeno ustanovení čl. 4 a čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 Listiny tím, že tento soud odmítl její dovolání jako nepřípustné a meritorně se jím vůbec nezabýval, čímž jí odepřel možnost domáhat se svého práva na přezkoumání rozsudku Krajského soudu nezávislým a nestranným soudem. Navrhovatelka proto žádala, aby Ústavní soud nálezem zrušil všechna označená rozhodnutí a současně projevila přesvědčení, že porušení jejích práv bylo vyvoláno aplikací čl. II bod 2 zákona č. 116/1994 Sb., a proto navrhla zrušení tohoto ustanovení.
K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření Nejvyšší soud ČR jako účastník řízení. Ve vyjádření uvedl, že nemohl přisvědčit názoru navrhovatelky, že odvolací soud se při svém rozhodnutí odchýlil od ustálené judikatury nebo přinesl judikaturu novou, když poukázal na nálezy Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 1/98, ze dne 22. 9. 1998 a sp. zn. I. ÚS 2/97, ze dne 12. 1. 1999, týkajících se otázky střetu privatizace a restituce. V uvedených nálezech bylo vyloženo, že ustanovení zákona č. 116/1994 Sb. nezakládají nerovnost oprávněných osob a nejsou v rozporu s čl. 3 odst. 3 a čl. 4 odst. 3 Listiny, neboť oprávněným osobám přiznává nárok na náhradu za majetek státem odňatý i upravuje způsob náhrady. Také byl zaujat právní názor, že pokud soudy zamítly žalobu o vydání věci podle čl. II bod 2 zákona č. 116/1994 Sb., nedošlo k absolutnímu zániku restitučního nároku v důsledku nemožnosti věc vydat, ale byl zachován nárok na finanční náhradu. Podle názoru Nejvyššího soudu ČR nedošlo proto jeho rozhodnutím k porušení práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody, chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že navrhovatelka se dovolávala ochrany svých základních práv zakotvených v Listině, Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud především přezkoumával napadené usnesení Nejvyššího soudu ČR a zde se shodl s právním závěrem vysloveným v jeho rozhodnutí, totiž že se v dané věci nejedná o otázku zásadního právního významu. Vzhledem k výše citovaným nálezům Ústavního soudu i dalšímu nálezu Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 485/99, ze dne 31. 1. 2001, lze mít za to, že otázka střetu privatizace a restituce v případech obdobných situaci, která je předmětem přezkoumávaného rozhodnutí, byla již řešena jak obecnými soudy, tak i Ústavním soudem a jejich rozhodovací praxe je ustálená. Nelze proto přisvědčit tvrzení navrhovatelky, že odmítnutím dovolání porušil Nejvyšší soud ČR její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Pokud jde o namítané porušení čl. 90 Ústavy ČR, z něhož vyplývá, že soudům je svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, Ústavní soud již nejednou konstatoval, že citované ustanovení, stejně jako čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR negarantují přímo základní práva a svobody, neboť v podstatě upravují jen principy činnosti soudů, přičemž jinak jsou soudci při výkonu své funkce nezávislí. Je si nicméně třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 a z dalších ustanovení Listiny (a analogicky z čl. 6 odst. 1 Úmluvy), není možné vykládat tak, jakoby se garantoval úspěch v řízení. Právo na spravedlivý proces neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům, ale je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Ústavní soud v daném případě neshledal porušení principů, obsažených v úvodních ustanoveních Listiny. Ty se totiž vztahují na všechna materiální základní práva a svobody zahrnuté do citované Listiny, a jsou východiskem při jejich výkladu. Samostatně namítat jejich porušení proto zpravidla nelze, toliko v návaznosti na konkrétně ústavně zaručované hmotné základní právo nebo svobodu. Vzhledem k uvedenému dospěl proto Ústavní soud k závěru, že právo navrhovatelky na spravedlivý proces nebylo usnesením Nejvyššího soudu ČR porušeno.
Pokud jde o napadnutá rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Trutnově, musel Ústavní soud vzhledem k nepřípustnému dovolání zkoumat splnění podmínky stanovené v §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Podle citovaného ustanovení lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Napadené rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové bylo doručeno právnímu zástupci navrhovatelky podle doručenky na č.l. 153 ve spisu, sp. zn. 6 C 264/95, Okresního soudu v Trutnově dne 13. 6. 1999 a tímto dnem počala plynout lhůta o podání ústavní stížnosti. Lhůta uplynula dne 11. 8. 1999. Návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti však byl faxem podán dne 14. 5. 2001, tedy po lhůtě stanovené pro jeho podání citovaným ustanovením.
Na základě výše uvedeného nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, č.j. 28 Cdo 1936/99-168, ze dne 14. 2. 2001, odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný. Návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, č.j. 24 Co 356/97-149, ze dne 10. 5. 1999, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Trutnově, č.j. 6 C 264/95-100, ze dne 12. 2. 1997, pak Ústavní soud odmítl podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem.
K návrhu na zrušení ustanovení čl. II bod 2 zákona č. 116/1994 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, pak Ústavní soud konstatoval, že byla-li ústavní stížnost odmítnuta [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. o Ústavním soudu], musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného ve smyslu §74 tohoto zákona. Je-li totiž samotná ústavní stížnost zjevně neopodstatněná a tedy věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení. Opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu (§64 odst. 1 a 2 citovaného zákona) zcela nežádoucím způsobem přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění - nejsouce ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni - nemají.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. října 2001
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu