ECLI:CZ:US:2001:3.US.299.01
sp. zn. III. ÚS 299/01
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Ševčíka ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatelky B. M., zastoupené V. V., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze, č.j. 7 Cmo 106/2001-111, ze dne 28. 2. 2001, ve spojení s usnesením Krajského obchodního soudu v Praze, č.j. 48 Cm 604/95-102, ze dne 26. 10. 2000, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatelka podala dne 17. 5. 2001 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "návrh"), který byl doručen Ústavnímu soudu dne 18. 5. 2001. Návrh směřoval proti usnesení Vrchního soudu v Praze, č.j. 7 Cmo 106/2001-111, ze dne 28. 2. 2001, jímž bylo potvrzeno usnesení Krajského obchodního soudu v Praze, č.j. 48 Cm 604/95-102, ze dne 26. 10. 2000, kterým byl zamítnut návrh na obnovu řízení. Napadenými rozhodnutími bylo podle názoru navrhovatelky porušeno její základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Návrh byl podán včas.
K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 48 Cm 604/95, vedený u Krajského obchodního soudu (Městského soudu v Praze). Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že pod uvedenou spisovou značkou bylo nejdříve vedeno řízení o žalobě navrhovatelky na určení neplatnosti vyloučení navrhovatelky ze S. V tomto řízení byla navrhovatelka neúspěšná, když Krajský obchodní soud v Praze rozsudkem, č.j. 48 Cm 604/95-76, ze dne 21. 4. 1998, žalobu zamítl a Vrchní soud v Praze rozsudkem, č.j. 7 Cmo 716/98-92, ze dne 5. 5. 1999, rozsudek soudu I. stupně potvrdil.
Návrhem, doručeným Krajskému obchodnímu soudu v Praze dne 27. 6. 2000 požádala navrhovatelka o obnovu uvedeného řízení s tím, že teprve v květnu 2000 se navrhovatelce podařilo zjistit, která osoba ve sporném období v bytě bydlela. Uvedla, že vzhledem ke svému věku si na tuto osobu nemohla vzpomenout a tudíž tento důkaz nemohla použít. Protože výpověď této osoby může přinést příznivější rozhodnutí ve věci, žádala o povolení obnovy řízení. Krajský obchodní soud v Praze usnesením, č.j. 48 Cm 604/95-102, ze dne 26. 10. 2000, návrh na obnovu řízení zamítl. V odůvodnění uvedl, že nově navrhovaný důkaz již mohl být využit v původním řízení, neboť již tehdy v řízení vyplynulo, že navrhovatelce bylo známo, že v inkriminované době bydlela v jejím bytě třetí osoba. Soud dovodil, že v zájmu objektivního posouzení věci bylo v možnostech navrhovatelky tento důkaz navrhnout, navrhovatelka však tak neučinila.
K odvolání navrhovatelky rozhodoval ve věci Vrchní soud v Praze, který usnesením, č.j. 7 Cmo 106/2001-111, ze dne 28. 2. 2001, usnesení soudu I. stupně potvrdil. Odvolací soud dospěl rovněž k závěru, že nejsou splněny zákonné podmínky §228 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") pro povolení obnovy řízení.
Obě uvedená usnesení napadla navrhovatelka návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti, protože podle jejího názoru jí napadenými rozhodnutími obecné soudy odepřely ochranu jejích práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny. K odůvodnění svého návrhu uvedla, že již v původním řízení pochybily obecné soudy v tom, že neprovedly všechny navržené důkazy a jednaly tak v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů. Konkrétní porušení svého práva však spatřovala navrhovatelka až v tom, že již v původním řízení o neplatnost vyloučení uvedla, že v inkriminované době bydlela v bytě třetí osoba, avšak vzhledem k věku si na jméno této osoby nemohla vzpomenout. Jméno této osoby se jí vybavilo až po skončení původního řízení, a proto navrhla obnovu řízení. Tím, že soudy její návrh zamítly, porušily nejen zákon (§132 a 153 o.s.ř.), ale povaha a intenzita vad obou obecných soudů porušila i výše uvedené základní právo. Navrhovatelka proto žádala, aby Ústavní soud nálezem zrušil obě napadená usnesení.
K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření i Vrchní soud v Praze, jako účastník řízení. Ve vyjádření stručně uvedl, že podle jeho názoru postupem soudu nedošlo k porušení základního práva navrhovatelky na spravedlivý proces, a proto navrhoval, aby Ústavní soud podaný návrh zamítl.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod chráněných ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že navrhovatelka se dovolávala ochrany základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Především je nutno uvést, že námitky navrhovatelky, týkající se provádění dokazování v původním řízení o určení neplatnosti vyloučení ze stavebního bytového družstva jsou pro předmětné řízení irelevantní, protože rozhodnutí vydaná v původním řízení nejsou ústavní stížností napadnuta a ani napadnuta být nemohla [§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Pokud jde o námitku směřující proti usnesením obecných soudů, jimiž byl zamítnut návrh na obnovu řízení, pak se Ústavní soud shodl s posouzením důvodů pro přípustnost obnovy řízení tak, jak je provedly obecné soudy. Podle §228 odst. 1 písm. a) o.s.ř. lze pravomocný rozsudek napadnout návrhem na obnovu řízení, jsou-li tu skutečnosti nebo důkazy, které bez své viny nemohl účastník použít v původním řízení, pokud pro něho mohou přivodit příznivější rozhodnutí ve věci. Navrhovatelka jako důvod obnovy řízení uplatňovala skutečnost, že jméno osoby, která v době rozhodné v bytě bydlela, zapomněla a uvědomila si ho až teprve pozdě a toto svědectví jí může pomoci. Ústavní soud pečlivě prozkoumal postup obecných soudů i jejich závěry. Za situace, jak je zachycena ve spise, musel závěrům obecných soudů přisvědčit, protože již v původním řízení jak navrhovatelka sama uváděla, tak i svědecky bylo prokázáno, že v rozhodné době bydlela v bytě třetí osoba, takže bylo možno již v této době navrhovat její svědeckou výpověď jako důkaz. Nejedná se proto o novou skutečnost, na jejímž základě by byla přípustná obnova řízení. Obecné soudy, které uvedeným způsobem posoudily podmínky pro obnovu řízení, postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními o.s.ř. a nelze proto dospět k závěru, že jejich postupem bylo porušeno právo navrhovatelky na spravedlivý proces. Na základě těchto závěrů pak Ústavní soud konstatoval, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny.
Vzhledem k uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. října 2001
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu