ECLI:CZ:US:2001:3.US.355.2000
sp. zn. III. ÚS 355/2000
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti podaným ing. J. T., zast. JUDr. A. K., advokátem, podaným proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 5 Tz 6/2000, ze dne 20. 4. 2000, za vedlejší účasti Nejvyššího státního zastupitelství ČR, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Návrhem podaným dne 8. 6. 2000 se navrhovatel domáhal zrušení citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ČR s tím, že jeho vydáním bylo porušeno základní právo navrhovatele vyjádřené v čl. 8 odst 2 Listiny základních práv a svobod (dále Listina), které zaručuje, že nikdo nemůže být stíhán jinak než z důvodu a způsobem, který stanoví zákon.
V důvodech svého návrhu se navrhovatel soustředil na námitky ve vztahu k procesnímu postupu obsaženého v ustanovení §272 trestního řádu (dále tř.ř.). To s tím, že Nejvyšší soud ČR nerespektoval zmíněné ustanovení trestního řádu, které uvádí, že "nebyl-li zákon porušen v neprospěch obviněného, může Nejvyšší soud postupovat podle §269 odst. 2 a §271 jen tehdy, navrhl-li to ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona podané do šesti měsíců od právní moci napadeného rozhodnutí a rozhodl-li Nejvyšší soud o této stížnosti do tří měsíců od jejího podání." V této souvislosti uvedl, že první upozornění o veřejném zasedání (23. 2. 2000) bylo doručeno na adresu jeho trvalého bydliště a protože byl na dovolené, nemohl se s obsílkou a tedy ani s obsahem ústavní stížnosti seznámit, když obsílka byla vrácena zpět Nejvyššímu soudu. Má za to, že obsílka s termínem veřejného zasedání mu mohla být spolehlivě doručena na adresu jeho pracoviště, kde se za časté zdržuje. Obsílku k veřejnému zasedání na 28. 3. 2000 si vyzvedl 23. 3. 2000. Se svým obhájcem nehovořil o pětidenní lhůtě, měl za to, že jde pouze o řešení otázky právní, ke které neměl co dodat a proto také neměl v úmyslu se nařízeného veřejného zasedání účastnit a také se k němu nedostavil. O dalším veřejném zasedání (jeho termín byl stanoven na 6. 4. 2000) byl vyrozuměn dne 3. 4. 2000, když o obsílce byl vyrozuměn Policií ČR telefonicky den předtím. Uzavřel s tím, že se v zásadě o obsahu stížnosti pro porušení zákona dozvěděl již 23. 3. 2000 a dovodil, že zákonná pětidenní lhůta k přípravě na jednání před soudem nemusí být za dané situace opakovaně a striktně dodržena a Nejvyšší soud ĆR tak mohl postupovat ve smyslu ust. §23 tr.ř. a vyloučit část stížnosti týkající se navrhovatele k samotnému projednání a rozhodnout. Důležitý důvod by spočíval právě v tom, že byla ohrožena lhůta stanovená §272 tr.ř. Má i za to, že Nejvyšší soud nevysvětlil, kterou dobu ze stanovených tří měsíců nezapočetl do stanovené lhůty a o jaký čas se taková lhůta prodlužuje. Dospěl k závěru že v dané věci měl stát prostředky i možnost zajistit prosazení práva v řádných lhůtách stanovených trestním řádem, svého práva nevyužil a stanovenou lhůtu překročil v důsledku vlastní liknavosti a zasáhl tak jeho základní právo zaručené mu čl. 8 odst. 2 Listiny. Napadený rozsudek navrhl z označených důvodů zrušit.
K projednávané věci si Ústavní soud vyžádal vyjádření Nejvyššího soudu ČR a Nejvyššího státního zastupitelství ČR. Nejvyšší soud ČR, jako účastník řízení o ústavní stížnosti ve svém vyjádření především popsal okolnosti, za kterých se snažil provést veřejné zasedání vyvolané podanou stížností pro porušení zákona. Takto uvedl, že neměl k dispozici adresu pracoviště navrhovatele, která nebyla uvedena v písemnostech týkajících se navrhovatele (vyšetřovací spis) a nebyla soudu sdělena ani jeho obhájcem v rámci odročovaných veřejných zasedání (ani při telefonických kontaktech s advokátní kanceláří). Upozornil na to, že (mimo jiné) o veřejném zasedání na den 28. 3. 2000 bylo vyrozumění navrhovatele uloženo na poště již dne 15. 3. 2000 a přesto, že byl navrhovatel o této skutečnosti téhož dne (15. 3. 2000) uvědoměn, tuto písemnost si vyzvedl až dne 23. 3. 2000, k veřejnému zasedání se nedostavil a bez jeho souhlasu se zkrácením lhůty (který nebyl poskytnut), potom soud nemohl veřejné zasedání provést. V dalším odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí stran uvedené lhůty s tím, že Nejvyšší soud činil řadu úkonů ve snaze včas vyrozumět navrhovatele o veřejných zasedáních, avšak byl to právě navrhovatel, který včas zaslaná vyrozumění nepřevzal vůbec nebo včas. Nejvyšší soud ČR uzavřel s tím, že napadeným rozhodnutím neporušil základní práva a svobody stěžovatele, a proto také navrhl podaný návrh zamítnout. Nejvyšší státní zastupitelství ČR ve svém vyjádření rovněž poukazuje stran dodržení vytýkané lhůty (§272 tr.ř.) na argumentaci v tomto směru obsaženou v napadeném rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR s tím, že s ní souhlasí a nelze proti ní uplatnit relevantní výhrady. Upozornil na to, že pokud by Nejvyšší soud ČR nařízené jednání uskutečnil a v něm rozhodl bez splnění podmínek stanovených tr. řádem (§233 odst. 3), zasáhl by jiná důležitá procesní práva navrhovatele a to taková, která znamenají i porušení ústavněprávní úrovně (porušení čl. 38 odst. 2 Listiny - nemožnost se účastnit osobně projednání své věci soudem, tedy jednu ze zásad spravedlivého procesu). V jednání navrhovatele spatřuje zřetelné znaky obstrukce, kdy zdaleka nevyužil všech možností pro doručení předvolání pro svou osobu a nevyužil ani zjevné možnosti umožňující projednání věci v jeho nepřítomnosti (§233 odst. 3 tr.ř.). Souhrnně má za to, že Nejvyšší soud ČR vyvinul veškeré možné úsilí o rozhodnutí v zákonem požadované lhůtě, pro obstrukce navrhovatele však ve lhůtě rozhodnout nemohl a pokud by tak učinil, porušil by zjevně základní právo navrhovatele, totiž právo na spravedlivý proces. Poukázal také na adhezní judikaturu Ústavního soudu ČR (rozhodnutí pod sp. zn. III. ÚS 83/96, I. ÚS 283/97), kterou se Nejvyšší soud ČR řídil a vzhledem k uvedenému navrhl podaný návrh (ústavní stížnost) zamítnout.
V odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR v obsáhlé pasáži vysvětluje, proč překročil v uvedené věci lhůtu vymezenou mu trestním řádem pro daný typ řízení (§272 tr.ř.). Podrobným způsobem popsal svou snahu provést veřejné zasedání za dodržení všech podmínek stanovených trestním řádem, a to i se zřetelem na respektování procesních podmínek z hlediska ústavněprávního. Poukázal v této souvislosti na postup navrhovatele (obhájců), kteří svým počínáním objektivně zmařili nařízené jednání soudu tak, že v důsledku těchto postupů nemohl rozhodnout ve lhůtě zákonem stanovené. Svá rozhodnutí v tomto směru odůvodnil rovněž poukazem na judikaturu Ústavního soudu (rozhodnutí, sp. zn. III. ÚS 83/96, sp. zn. I. ÚS 283/97) s tím, že pokud příslušný časový limit stanoví stát, tak k jeho překročení lze přihlížet pouze tehdy, pokud k němu došlo z důvodu, které stát ovlivnit může. Pokud by však k překročení časového limitu došlo z důvodů, které stát ovlivnit nemůže (ty spočívají na straně obviněného a jeho obhájce), odporovalo by samotnému smyslu takových ustanovení o stížnosti pro porušení zákona jako mimořádného opravného prostředku, kdyby tyto důvody měly zabránit sjednání nápravy nezákonného pravomocného rozhodnutí. Ústavní soud ČR si k posouzení dané věci vyžádal i příslušný spis Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 5 Tz 6/2000, z něhož zjistil, že skutečnosti uvedené v odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR odpovídají realitě.
Po zvážení argumentace podané navrhovatelem, vyjádření Nejvyššího soudu ČR i Nejvyššího státního zastupitelství ČR i s ohledem na obsah spisového materiálu obsaženého ve spisu Nejvyššího soudu ČR pod sp. zn. 5 Tz 6/2000, dospěl Ústavní soud k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný. Posuzováno z hlediska ústavněprávního, které zakládá ingerenci Ústavního soudu do jurisdikční činnosti soudů obecných takto zjistil, že Nejvyšší soud ČR ve své rozhodovací činnosti postupoval ve shodě s Ústavou ČR, Listinou základních práv a svobod i mezinárodními smlouvami dle čl. 10 Ústavy ČR. Nelze než přisvědčit závěrům, které v projednávané věci učinil Nejvyšší soud ČR, které také odpovídají prokazatelně veškerému úsilí soudu ve stanovené lhůtě napadenou věc projednat. Nejvyšší soud ČR zjevně vyvinul snahu věc projednat v časovém limitu stanoveném zákonem, postupem navrhovatele (lze jej označit za obstrukci), se mu to nepodařilo. V této souvislosti tvrzení navrhovatele o možnosti doručit mu předvolání i na další adresy (do zaměstnání) není přesvědčivé a věrohodné, když v naznačeném směru zajisté mohl (nic mu v tom nebránilo), učinit příslušné kroky (poskytnutí informace), stejně jako mu nebránilo i s ohledem na svá tvrzení obsažená v podaném návrhu (měl za to, že jde pouze o otázku právní, ke které neměl co dodat, a proto také neměl v úmyslu se ústního jednání před soudem účastnit), vyslovit svůj souhlas k jednání soudu v jeho nepřítomnosti. Za daných okolností (nepochybně zjištěných) nezbývá Ústavnímu soudu než opakovat to, co již ve svých (shora citovaných rozhodnutích) v minulosti vyslovil. Totiž pokud dojde k překročení časového limitu (lhůty) z důvodů, které stát ovlivnit nemůže, protože spočívají výlučně na straně obviněného (příp. jeho obhájce), bylo by nelogické a odporovalo by samotnému smyslu zákonných ustanovení o stížnosti pro porušení zákona jako mimořádného opravného prostředku, kdyby takové důvody měly zabránit zjednání nápravy nezákonného pravomocného rozhodnutí. Tak i v dané věci lze konstatovat, že postup navrhovatele nesl zřetelné znaky procesní obstrukce a její užití tak v konečném důsledku bránilo soudu rozhodnout v zákonem stanovených lhůtách. Ústavní soud takto nemá důvodu odchylovat se od svých rozhodnutí již stran uvedené problematiky v minulosti učiněných. Takto je na místě znovu připomenout, že navrhovatel si počínal způsobem, který zjevně nese znaky obstrukce, když je stejně tak zjevné, že soud vyvinul veškeré možné úsilí ve stanovené lhůtě věc rozhodnut. Z uvedeného spisového materiálu jednoznačně plyne, že navrhovateli bylo opakovaně doručováno předvolání k veřejnému zasedání, avšak pro jeho přístup nebylo možné žádné z nařízených jednání provést, aniž by byly porušeny další procesní principy ústavněprávního charakteru, zejména práva na spravedlivý proces, totiž zejména možnost na jednání před soudem se připravit a také možnost takového jednání se osobně zúčastnit. Námitky vznesené navrhovatelem v těchto souvislostech spíše svědčí tomu, že ve stanoveném procesním postupu byl orientován a bez zjevných potíží mohl postupovat zákonem možným (předpokládaným) způsobem (§233 odst. 3 tr.ř.), případně učinit opatření umožňující jej jednoduše o termínu jednání soudu uvědomit (sdělení adresy jeho pracoviště, kde jak sám uvedl se pravidelně zdržoval, když na jiné jeho adresy mu soud obtížně doručoval; tato skutečnost mu nepochybně byla známa v době, kdy předmětná lhůta zdaleka neuplynula). Nelze než uzavřít, že to nebyl stát, který svým postupem v projednávané věci přivodil stav, který zapříčinil, že limity jím stanovené (zákonem) nemohly být dodrženy (respektovány) a že jich tak vlastně nedbal. Úvahy o nezapočítání lhůty (případně čas jejího prodloužení) uváděné navrhovatelem jsou za daného stavu věcí z pohledu odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyšším soudem bezvýznamné, stejně jako úvahy o případném vyloučení jeho věci ze společného projednání, když z již uvedeného plyne, že k takovému postupu neměl soud jednoznačný důvod. Konečně je na místě dodat, že postupem zvoleným navrhovatelem by z hlediska podané stížnosti pro porušení zákona bylo možné poměrně snadno a jednoduše se takovému řízení (rozhodnutí) vyhnout a tím celé toto řízení vlastně paralyzovat a znemožnit tak vydání rozhodnutí při vědomí, že lhůta stanovená pro tento typ řízení není příliš rozsáhlá. Namítané porušení Listiny navrhovatelem tak v konečném důsledku Ústavní soud neshledal.
S ohledem na uvedené tak Ústavnímu soudu nezbylo než podaný návrh dle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. května 2001
JUDr. Pavel Holländer
předseda senátu