ECLI:CZ:US:2001:3.US.378.01
sp. zn. III. ÚS 378/01
Usnesení
III. ÚS 378/01
Ústavní soud rozhodl dne 4. října 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J.M., zastoupeného JUDr. R.K., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. dubna 2001, čj. 30 Ca 81/99-35, a rozhodnutí FŘ ze dne 8. března 1999, čj. 1046/99/FŘ/130, spolu s návrhem na zrušení §50 odst. 5 zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas [§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona] a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34. §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel pravomocný rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18. dubna 2001 (30 Ca 81/99-35) a rozhodnutí FŘ ze dne 8. března 1999 (1046/99/FŘ/130), kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí F.ú. ze dne 5. listopadu 1998 (133253/98/288512/7108), jímž byla stěžovateli za pomocí pomůcek dodatečně vyměřena daň z přidané hodnoty ve výši 1,165.404,- Kč. Podle názoru stěžovatele je postup správce daně v dané věci neústavní, resp. je toho názoru, že stávající právní úprava, konkrétně ust. §50 odst. 5 zákona č. 337/1992, o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o správě daní a poplatků), odporuje Ústavě a Listině základních práv a svobod. Postup správce daně podle uvedeného ustanovení není přezkoumatelný, včetně kvality a přiměřenosti prostředků při použití pomůcek. Přezkumu v případě použití pomůcek nepodléhá ani otázka dodržení základních zásad daňového řízení, resp. zachování práv a právem chráněných zájmů daňových subjektů a hodnocení důkazů. Právní úprava de lege lata zcela vylučuje přezkum dodržení podmínek ust. §46 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků, i když toto ustanovení zjevně směřuje k omezení libovůle při rozhodování. V souvislosti se správním uvážením stěžovatel odkazuje na rozsudek Vrchního soudu v Praze (6 A 1/94) a rozsudek Nejvyššího soudu ČR (Rc 39/94). Krajský soud opřel napadené rozhodnutí o nález ve věci Pl. ÚS 38/95, ve kterém Ústavní soud zamítl návrh na zrušení §31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků, aniž by krajský soud zohlednil odlišnou právní situaci. S ohledem na shora uvedené dospěl stěžovatel k závěru, že ust. §50 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků odporuje čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 5 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, a proto navrhl, aby Ústavní soud vydal nález, jímž by uvedené ustanovení zákona o správě daní a poplatků bylo zrušeno. Protože - podle stěžovatele - "výše DPH vyměřená dle pomůcek naprosto neodpovídá jeho povinnostem z uvedeného titulu za předchozí zdaňovací období a má představovat postih za nepředložení účetní dokumentace", má stěžovatel za to, že správce daně doměřil daň z přidané hodnoty v neodpovídající výši, neboť i když stěžovatel nakupoval zboží se sazbou DPH 22 %, jeho tržby zpravidla za stavební práce včetně zabudovaného materiálu byly zatíženy 5 % sazbou. Ve věci finanční úřad doměřil DPH, která odpovídala subjektu, jehož vstupy jsou zatíženy 5 % daní a výstupy 22 %. Stěžovatel proto navrhl zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí Krajského soudu v Brně a FŘ, jak jsou vpředu označena.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická osoba nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručená ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR [§72 odst. 1 písm. a) zákona].
Stěžovatel v převážné části ústavní stížnosti odůvodňuje "neústavnost" institutu stanovení daně pomocí pomůcek, aniž by však uvedl, jakým způsobem bylo dotčeno jeho subjektivně zaručené právo či svoboda konkrétním postupem orgánu veřejné moci. Jak již však Ústavní soud judikoval dříve, jestliže je samotná ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, tedy nezpůsobilá věcného projednání, odpadá tím současně i podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona, příp. jeho části (k tomu srov. např. usnesení ve věci III. ÚS 101/95 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4., vydání 1., usn. č. 22, Praha 1996;) odhlédnuto od toho, že úvahami, týkajícími se ústavnosti institutu stanovení daně pomůcek, se v obecné rovině zabýval Ústavní soud již ve svém nálezu ve věci Pl. ÚS 38/95 (publikován in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5., vydání 1., nález č. 33, Praha 1996), ve kterém rozvedl, z jakých důvodů byl návrh na zrušení dotčených částí zákona zamítnut, zcela postačí stěžovatele na odůvodnění obou označených rozhodnutí odkázat.
Ve věci posuzované ústavní stížnosti bylo nutno zabývat se pouze jediným konkretizovaným tvrzením stěžovatele, jež by údajně mohlo zasáhnout do jeho subjektivně zaručeného práva, totiž stran námitek doměření daně z přidané hodnoty v nepřiměřené výši. V této souvislosti je nutno podotknout, že institut stanovení daně dle pomůcek je institutem výjimečným v tom smyslu, že jeho užití je vázáno na nepředložení účetních a daňových dokladů, které je dle příslušných právních předpisů (zákon o účetnictví, zákon o dani z přidané hodnoty, apod.) každá účetní jednotka povinna vést. Za situace, kdy stěžovatel nepředložil ke kontrole daně z přidané hodnoty vyžádané účetní doklady, je zřejmé, že správce daně nemohl stanovit daň dokazováním, ale mohl je určit jen za pomocí pomůcek, které má k dispozici, příp. které si opatří (§31 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků).
Z připojeného spisu F.ú. plyne, že správce daně vyměřil stěžovateli daň z přidané hodnoty za zdaňovací období květen 1995 až prosinec 1997. Na výzvu k dokazování, k předložení účetních dokladů ze dne 3. 8. 1998 (99938/98/288936/0872), stěžovatel uvedl, že požadované účetní doklady mu byly zcizeny, což doložil fotokopií protokolu o trestním oznámení ze dne 30. 12. 1997 a usnesením Policie ČR ze dne 30. 1. 1998 o odložení věci. Správce daně proto vyzval stěžovatele, aby průkazným způsobem doložil rozdíly mezi příjmy a výdaji uvedenými v daňových přiznáních k dani z příjmu fyzických osob za rok 1995 až 1997 a přijatými a uskutečněnými plněními uvedených v daňových přiznáních k dani z přidané hodnoty za uvedené období (výzva k dokazování ze dne 3. 9. 1998 - 109836/98/288936/0872). Z připojeného spisu dále plyne, že správce daně stěžovatele, resp. jeho zástupce v daňovém řízení, několikrát vyzýval k předložení jiných dokladů, např. pomocné evidence na disketách. Stěžovatel však opakovaným výzvám nevyhověl a stran dotazů pracovníků správce daně uváděl, že žádné doklady nemá a že je pouze na správci daně, jak si potřebné materiály zajistí (protokol o ústním jednání ze dne 7. 9. 1998 - 113472/288936/0972).
Za této situace nezbylo správci daně než v souladu s postupem předvídaným zákonem o správě daní a poplatků doměřit daň z přidané hodnoty za pomocí pomůcek. Z připojeného spisu vyplývá transparentní způsob dodatečného vyměření daně (doměrek se sazbou 22 % tvořil asi 6 % z celkové doměřené daně). Tvrzení stěžovatele stran upřílišněné výše doměřené daně není proto důvodné.
Citace stěžovatele z rozhodnutí obecných soudů (Vrchního soudu v Praze - 6 A 1/94 a Nejvyššího soudu ČR - Rc 39/94), týkající se obecného rozvedení mezí přezkumu správního uvážení, Ústavní soud nezpochybňuje. Jak plyne ze shora rozvedeného postupu správního orgánu, pomůcky byly užity k doměření daně stran těch skutečností, k jejichž průkazu byl stěžovatel správcem daně opakovaně a marně vyzýván; tvrzení stěžovatele, že správce daně v jeho věci postupoval libovolně, nemá proto oporu ve zjištěných skutečnostech a pod aspekty zákona neobstojí.
Ústavní stížnost byla z takto rozvedených důvodů posouzena jako zjevně neopodstatněná, zjevná neopodstatněnost je dána povahou stížnostních důvodů, a jako taková odmítnuta [§43 odst. 2 písm. a) zákona], aniž by bylo nutno se zabývat návrhem na zrušení §50 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 4. října 2001