ECLI:CZ:US:2001:3.US.385.01
sp. zn. III. ÚS 385/01
Usnesení
III. ÚS 385/01
Ústavní soud rozhodl dne 4. října 2001, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka, ve věci navrhovatele Ing. V.P., zastoupeného JUDr. V.P., o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. března 2001, č. j. 21 Co 99/2001-178, Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5. prosince 2000, č. j. 20 C 59/96-153, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. února 2000, č. j. 21 Co 457/99-127, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. dubna 1999, č. j. 20 C 59/96-85, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel se cestou ústavní stížnosti domáhal přezkoumání a zrušení výše citovaných rozhodnutí soudů. Uvedl, že podle jeho přesvědčení byla jimi porušena práva, zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, když soudy obou stupňů rozhodly v rozporu s dosud zjištěným skutkovým stavem a s provedenými důkazy, nerespektovaly ustanovení o rovnosti účastníků, a tak jednaly i v rozporu se zákonem. Proto nesouhlasí s mezitímním rozhodnutím, podle něhož byl uznán nárok navrhovatele na odškodnění pracovního úrazu, co do základu a vůči němu, jako zaměstnavateli, po právu.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§72 odst. 1 písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 20 C 59/96 a rozhodnutí Městského soudu v Praze č. j. 21 C 99/2001-178 zásah do práv, kterých se stěžovatel v návrhu dovolává, zjištěn nebyl. Pokud jde o rozsah dokazování a hodnocení všech provedených důkazů, soudy postupovaly v souladu s §120 odst. 1 a s §132 obč. soudního řádu a v odůvodnění svých rozsudků se vypořádaly i s rozpory ve výpovědi svědků, kteří v průběhu řízení svá tvrzení změnili. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 83 Ústavy), vyplývá mj. zásada volného hodnocení důkazů, obsažená v §132 obč. soudního řádu, a proto nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy - jestliže byly respektovány kautely, z uvedeného zákonného ustanovení plynoucí.
Pro výše uvedené byl návrh na zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. března 2001, č. j. 21 Co 99/2001-178, a Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5. prosince 2000, č. j. 20 C 59/96-153, jako zjevně neopodstatněný odmítnut [§43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Pokud stěžovatel navrhuje i zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. února 2000, č. j. 21 Co 457/99-127, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. dubna 1999, č. j. 20 C 59/96-85, nezbývá Ústavnímu soudu, než konstatovat nedodržení lhůty dle §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, čímž byl založen důvod odmítnutí této části ústavní stížnosti dle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. října 2001