ECLI:CZ:US:2001:3.US.399.01
sp. zn. III. ÚS 399/01
Usnesení
III. ÚS 399/01
Ústavní soud rozhodl dne 3. října 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. D.H., zastoupeného JUDr. J.M., proti rozsudku Krajského soudu v Ostrava ze dne 21. března 2001, sp. zn. 22 Ca 297/2000, rozhodnutí FŘ ze dne 18. dubna 2000, sp. zn. 6119/110/99/1 a 6119/110/99/2, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel pravomocné rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. března 2001 (22 Ca 297/2000-29), kterým bylo potvrzeno rozhodnutí FŘ ze dne 18. dubna 2000 (6119/110/99/1 a 6119/110/99/2), jimiž byla stěžovateli, jako společníkovi ze sdružení s J.G., dodatečně vyměřena daň z příjmů fyzických osob za použití pomůcek, a to za zdaňovací období roku 1995 ve výši 85.984,- Kč a za zdaňovací období roku 1996 ve výši 121.020,- Kč, ačkoliv pro takový postup ani co do způsobu vyměření daně ani co do její výše nebyly splněny zákonné podmínky.
Obdobné námitky vznesl stěžovatel i vůči rozhodnutí obecného soudu, který ve stěžovatelově věci rozhodoval v režimu správního soudnictví, a nadto mu vytkl, že se ve svém (žalobu zamítavém) rozhodnutí omezil "jen na formální podmínky" postupu finančních úřadů a nevypořádal se s odvolacími námitkami stěžovatele.
Stěžovatel, který se domáhal zrušení výše označených rozhodnutí, odůvodnil ústavní stížnost tím, že se jimi cítí dotčen na právech, která plynou z čl. 36 Listiny základních práv a svobod, a současně tvrdil nesprávné stanovení základu daně za pomoci pomůcek.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle skutkových zjištění, vyplývajících ze správního spisu F.ú. stěžovatele, přistoupily finanční úřady k vyměření daně podle pomůcek proto, že stěžovatel podnikal jako společník ve sdružení fyzických osob s J.G., které provozovalo prodejnu O., až do 28. 2. 1997 (kdy bylo sdružení rozpuštěno), neboť účetnictví sdružení předložené ke kontrole bylo shledáno jako absolutně neprůkazné (nebyla vedena evidence tržeb, inventarizace majetku, evidence zásob zboží). Se stanoviskem správce daně byl stěžovatel řádně seznámen a jejich opodstatněnost dle obsahu protokolu ze dne 19. 5. 1999 (29930/99/367930/2012 v odst. 2) také potvrdil, když současně prohlásil, že nedisponuje dalšími důkazními prostředky, než těmi, které již byly při ústním jednání předloženy. S ohledem na výsledky daňové kontroly správce daně proto důvodně dospěl k závěru, že daňovou povinnost stěžovateli v kontrolovaných obdobích nebylo možno stanovit dokazováním, a pro takové užití pomůcek je v souladu se zákonem, a tím spíš pak v souladu s ústavním pořádkem republiky.
Za tohoto stavu, kdy Ústavnímu soudu ve smyslu jeho ustálené rozhodovací praxe nepřísluší přezkoumávat věcnou správnost či legalitu rozhodnutí orgánů veřejné moci (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, a další) a kdy účetnictví sdružení, ve kterém stěžovatel podnikal, nebylo vedeno správně a průkazně, a zejména kdy správní orgán
II. stupně v odůvodnění svého rozhodnutí (§47 zák. č. 71/1967 Sb.) podrobně vyložil důvody, které jej vedly k zamítnutí stěžovatelova odvolání, nelze dospět k závěru, že správní orgány při vyměření daně stěžovatele podle pomůcek postupovaly v rozporu se zákonem, nebo že by svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva, jichž se stěžovatel dovolával.
Nejiná situace je co do rozhodnutí obecného soudu, jímž byla stěžovatelova žaloba zamítnuta (§250j odst. 1 o. s. ř.); v režimu správního soudnictví posuzoval tento soud, v mezích zákonem stanovených, zákonnost napadených správních rozhodnutí, a také on své rozhodovací důvody podrobně v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil (§157 odst. 2 o. s. ř.), a to natolik úplně, že mu nelze ani z hlediska ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č.
1/1993 Sb.) nic vytknout.
Obdobně neobstojí stěžovatelovo tvrzení stran neúplnosti řízení, dle něhož se obecný soud nevypořádal se všemi námitkami stěžovatele, totiž že napadená rozhodnutí správního orgánu neobsahují odkaz na daňovou kontrolu, že nebyl protokolárně vyzván k předložení dokladů a že ještě před vypršením lhůty správce daně rozhodl, že dokazování je dostatečné a přešel na pomůcky; žádné ze stěžovatelových tvrzení není důvodné, jak je očividně osvědčeno z obsahu spisu správního orgánu.
Jestliže stěžovatel jako daňový poplatník vážným způsobem porušil povinnosti zákonem mu uložené, zejména a především zákonem o účetnictví (č. 563/1991 Sb.), správci daně neprokázal věrohodnost svých tvrzení a důkazů, jimiž tato tvrzení prokazoval, nelze správci daně vytýkat, že za stavu, jak finančním orgánem I. stupně byl zjištěn, přistoupil k náhradnímu vyměření daně a daň vyměřil podle pomůcek (§50 odst. 5, §31 odst. 2 a 5,
§46 odst. 3 a 7 zák. č. 337/1992 Sb.); postup správce daně tak byl zcela ve shodě se zákonem a důsledně vzato také v souladu s ústavním pořádkem republiky.
Z důvodů takto vyložených byla stěžovatelova ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána jak povahou vyložených důvodů, tak ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno [§43 odst. 2 písm. a) zákona].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 3. října 2001