ECLI:CZ:US:2001:3.US.403.2000
sp. zn. III. ÚS 403/2000
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti podaným ing. J. F., zast. JUDr. K. H., advokátem, podaným proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 5 Tz 6/2000, ze dne 20. 4. 2000, za vedlejší účasti Nejvyššího státního zastupitelství ČR, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Návrhem podaným dne 4. 7. 2000 se navrhovatel domáhal zrušení uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu ČR s tím, že jeho vydáním byla porušena jemu svědčící základní práva obsažená v čl. 8 odst. 2, čl. 37 odst., čl. 38 odst. 2, čl. 40 odst. 3, 5 Listiny základních práv a svobod (dále Listina) a garantovaná též čl. 6 odst. 1, 3 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále Úmluva) a konečně uvedená i v čl. 14 odst. 1 věta první, odst. 3 písm. b), c) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále Pakt).
V důvodech svého návrhu se navrhovatel zaměřil především na námitky ve vztahu k procesnímu postupu obsaženého v ustanovení §272 trestního rádu (dále tř.ř.) Toto ustanovení trestního řádu uvádí, že "nebyl-li zákon porušen v neprospěch obviněného, může Nejvyšší soud postupovat podle §269 odst. 2 a §271 jen tehdy, navrhl-li to ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona podané do šesti měsíců od právní moci napadeného rozhodnutí a rozhodl-li Nejvyšší soud o této stížnosti do tří měsíců od jejího podání".V této souvislosti uvedl, že důvody označené v uvedeném rozsudku Nejvyššího soudu (které vedly k nedodržení zákonem předepsané lhůty) nelze přičítat právě navrhovatelovi, ale v zásadě spočívaly na straně dalších obviněných (zejména ing. T.y), když pouze v jediném případě (veřejné zasedání na den 6. 4. 2000), nebylo prokázáno vyrozumění i navrhovateli, bylo však řádně doručeno jeho obhájci (v tomto směru odkázal dále na ust. §275 odst. 2. tr.ř.). Pokud lze v této souvislosti hovořit o případných procesních obstrukcích, nelze z nich vinit navrhovatele, ale pouze jeho spoluobviněné. Dále polemizoval s úvahou Nejvyššího soudu o zřejmé neúčelnosti případného odročení veř. zasedání na poslední den lhůty (z hlediska v té chvíli neznámého pobytu navrhovatele či jeho nemoci a evidentně nezachování lhůty potřebné k přípravě na veřejné zasedání). Má za to, že Nejvyšší soud nevzal v úvahu i postup, který přicházel v úvahu z hlediska ust. §233 odst. 3 tr.ř., pro který v dané chvíli byly zákonné podmínky splněny. Dle jeho názoru mohl Nejvyšší soud v průběhu řízení o stížnosti pro porušení zákona, za dodržení zákonných podmínek věc navrhovatele ze společného řízení vyloučit (§23 tr.ř.), když právě zájem na dodržení vymezené lhůty zákonem měl být právě oním důležitým důvodem k takovému postupu. Dále má za to, že stížnost pro porušení zákona nebyla ve skutečnosti podána, když nebyla listina tuto stížnost pro porušení zákona obsahující podepsána originálně ministrem spravedlnosti. Takto vlastně řízení o stížnosti nebylo vůbec řádně zahájeno a od navrhovatel tak nebylo na místě žádat (spravedlivě), aby se na jednání plnohodnotně připravoval. Konečně namítl, že při veřejném jednání (dne 20. 4. 2000) nevěnoval Nejvyšší soud věci (s ohledem na její rozsáhlost a složitost) dostatečný, zejména časový prostor, když ten poskytl pouze zástupci státu, straně druhé stejná možnost dána nebyla. Byl tak dle jeho názoru porušen princip rovnosti stran a v konečném důsledku i porušení principu veřejného projednání věci (možnost veřejnosti se s věcí seznámit a se znalostí ji sledovat). Ze všech shora popsaných důvodů proto navrhl napadený rozsudek zrušit.
K podanému návrhu si Ústavní soud vyžádal vyjádření Nejvyššího soudu ČR a také Nejvyššího státního zastupitelství ČR. Nejvyšší soud ČR, jako účastník řízení o ústavní stížnosti, se vyjádřil opakovaně k námitkám uplatněným navrhovatelem. Poukázal takto především na důvody popsané v odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že to byly právě ony, které jej vedly k závěrům, které také v rozhodnutí samotném učinil. To s tím, že na shledaných důvodech a přijaté argumentaci nemá co by pozměnil. Zvláště pak poukázal na svou výraznou snahu veřejné zasedání ve věci uskutečnit a stejně tak na postup jednotlivých obviněných (jejich obhájců), kteří tuto snahu nepřijali. Uvedl, že především a nade vše důsledně akceptoval procesně právní předpis upravující trestní řízení, a to i při jednání Nejvyššího soudu v rámci podané stížnosti pro porušení zákona. To proto, aby všem obviněným, kterých se toto řízení týkalo (tedy i navrhovatele) byla zaručena všechna jejich základní práva obsažená pod pojmem spravedlivý proces. Zejména tedy právo na dostatečný čas k přípravě na jednotlivě nařízená veřejná zasedání poskytnutý jim i jejich obhájcům (§233 tr.ř.), ale především také možnost osobně se jednání před soudem účastnit a plnohodnotně vést svou obhajobu. V tomto směru poukázal na obstrukce vedené obviněnými (jejich právními zástupci), které posléze vedly k tomu, že konečně bylo rozhodnuto až po lhůtě vymezené zákonem pro tento typ řízení. Znovu poukazuje na fakt, že ze strany soudu bylo vyvinuto veškeré úsilí, které bylo možné a myslitelné, právě ve snaze v oné lhůtě rozhodnout. Poukázal na to, že procesní instituty umožňující jednat v nepřítomnosti obviněných, či poskytnout souhlas se zkrácením lhůty k přípravě na jednání nebyly nevyužity. K námitce, že ministr spravedlnosti vlastně potřebným způsobem stížnost pro porušení zákona nepodal, poukázal na to, že uvedená stížnost pro porušení zákona ze dne 5. 1. 2000, sp. zn. 8 Tp 280/99, byla ministrem podepsána a ministerstvem spravedlnosti také Nejvyššímu soudu ČR zaslána. Stran namítaného porušení čl. 38 odst. 2 Listiny (nesprávně uveden čl. 28 odst. 2 Listiny) uvedl, že jednáno bylo nepochybně veřejně (i za přítomnosti medií a dalších osob) s možností uplatnit svou argumentaci, jak ostatně plyne i z obsahu protokolu, který byl o veřejném zasedání ze dne 20. 4. 2000 pořízen a je součástí obsahu spisu Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 5 Tz 6/2000. Konečně k námitce o možném vyloučení věci navrhovatele k samostatnému řízení (§23 tr.ř.) poukázal na to, že se jednalo o spolupachatelství a vzhledem k předpokladu, že věc bude možné rozhodnout ve lhůtě dle §272 tr.ř. se těmito úvahami zaobíral právě z tohoto pohledu. Navrhl, aby takto podaná ústavní stížnost byla zamítnuta. K podanému návrhu se vyjádřilo i Nejvyšší státní zastupitelství ČR. To se především vyjádřilo k úvaze navrhovatele, že pro obstrukční jednání dalších spoluobviněných měla být jeho věc vyloučena k samostatnému projednání a v něm (ve stanovené lhůtě) rozhodnuta. V tomto směru poukázal na velmi těsné skutkové souvislosti trestné činnosti kladené za vinu jednotlivým obviněným, a proto postup dle §23 odst. 1 tr.ř. by takto přicházel v úvahu pouze pokud by hrozilo akutní nebezpečí marného uplynutí lhůty stanovené §272 tr.ř.a uvedený postup by jako jediný tuto lhůtu zachoval. Zdůraznil, že tato úvaha (závěr) se týkal pouze veřejného zasedání nařízeného na den 6. 4. 2000. Dovodil, že však právě u tohoto data podmínky pro konání veřejného jednání nebyly splněny, a to jednoznačně i pro obstrukční jednání navrhovatele samotného. Bylo totiž nepochybně zjištěno, že navrhovatel nebyl vyrozuměn o konání veřejného zasedání, a to jenom proto, že právě v této době se navrhovatel v místě trvalého bydliště nezdržoval a soud měl k dispozici pouze neurčité sdělení jeho obhájce o nemoci navrhovatele a jeho léčbě mimo trvalé bydliště, když jinak navrhovatel se soudem nekomunikoval, nesdělil adresu, na níž byl mohl být zastižen a jeho obhájce tyto skutečnosti soudu sdělil dne 5. 4. 2000. To vše při nepochybné vědomosti navrhovatele o probíhajícím řízení o stížnosti pro porušení zákona, která zjevně musí být odvozena z předchozích vyrozumění (předvolání) k veřejným zasedáním soudem nařízených. Nejvyšší státní zastupitelství má za to, že soud důsledně respektoval práva navrhovatele na osobní účast v konaném zasedání a jeho právo na přiměřenou lhůtu k přípravě na vystoupení před soudem. Tato práva mohou být zkrácena pouze na základě přesného postupu stanoveného trestním řádem, nerespektování takového postupu je schopno přivodit i stav, který nese i znaky postupu protiústavního (čl. 38 odst. 2 Listiny). Uzavřel, že poněkud paradoxně je návrhem Nejvyššímu soudu vyčítáno, že důsledně respektoval procesní práva navrhovatele. Konečně shrnul, že Nejvyšší soud ČR vyvinul veškeré úsilí, aby mohl ve věci rozhodnout ve lhůtě uvedené v ustanovení §272 tr.ř. a k překročení této lhůty vedly výlučně překážky na straně obviněných, včetně navrhovatele. Poukázal na to, že s ohledem na uvedené na předmětnou trestní věc plně dopadají závěry plynoucí z nálezů Ústavního soudu ČR vedených pod sp. zn. III. ÚS 83/96 a sp. zn. I. ÚS 283/97, v jejich smyslu Nejvyšší soud ČR postupoval. Další námitky uplatněné navrhovatelem (zda byla stížnost pro porušení zákona vůbec ministrem spravedlnosti podána - shledáno porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny a dále porušení práva na veřejné projednání věci - čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny) považuje za zcela bezpředmětné. To proto, že stížnost pro porušení zákona podal ministr spravedlnosti řádně a dle zákona, správně a přesně ji adresoval a také sám podepsal. Stran druhé námitky Nejvyšší státní zastupitelství uvedlo, že obsahově se jedná spíše o výhrady z hlediska rovnosti účastníků procesu a poukázal na to, že obvinění resp. jejich obhájci měli neomezenou možnost se k věci vyjádřit, bylo na jejich úvaze v jakém rozsahu tak učiní, když i z pohledu délky konání veřejného zasedání tuto považuje za přiměřenou s tím, že v jejím rámci nebyly procesní obavy ve svých přednesech nijak časově omezeny. Uzavřel, že k navrhovatelem namítaných porušením ústavně garantovaných práv nedošlo, a proto navrhl podanou ústavní stížnost zamítnout.
Po zvážení všech shora uvedených skutečností, vycházeje ze spisu Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 5 Tz 6/2000, z argumentace podané navrhovatelem i z vyjádření Nejvyššího soudu ČR a Nejvyššího státního zastupitelství ČR, dospěl Ústavní soud k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný. Z hlediska ústavněprávního, které zakládá ingerenci Ústavního soudu do jurisdikční činnosti soudů obecných takto zjistil, že Nejvyšší soud ČR postupoval ve shodě s Ústavou ČR, Listinou základních práv a svobod i mezinárodními smlouvami dle čl. 10 Ústavy ČR. Lze především odkázat na odůvodnění napadeného rozhodnutí, kde Nejvyšší soud ČR obsáhle dovozuje co jej vedlo (nutilo) k tomu, že v uvedené věci překročil lhůtu vymezenou mu trestním řádem (§272) v daném typu řízení. Podrobně totiž popsal své úsilí provést veřejné zasedání za dodržení všech podmínek stanovených trestním řádem, a to i se zřetelem na respektování procesních podmínek, jejichž dodržení z hledisek ústavněprávních je nepochybně zásadní. Poukázal v této souvislosti na přesně popsaný postup navrhovatele i spoluobviněných (jejich obhájců), kteří ve svém trestním počínání (postupu) objektivně zmařili několikrát nařízená jednání soudu tak, že v důsledku této činnosti přes veškeré úsilí nemohl rozhodnout ve lhůtě zákonem stanovené. Nejvyšší soud z tohoto hlediska poukázal i na judikaturu Ústavního soudu (rozhodnutí pod sp. zn. III. ÚS 83/96, sp. zn. I. ÚS 203/97) s vyjádřeným přesvědčením, že pokud příslušný časový limit stanoví stát, tak k jeho překročení lze přihlížet jenom tehdy, pokud k němu došlo zaviněním státu (státního orgánu) samotného. Pokud však k překročení zákonem vymezeného časového limitu dojde z důvodů, které stát ovlivnit nemůže (spočívajících na straně obviněného, jeho obhájce), odporovalo by samotnému smyslu řízení o stížnosti pro porušení zákona (v citovaných ustanoveních), kdyby tyto důvody měly zabránit sjednání nápravy nezákonného pravomocného rozhodnutí. Těmto závěrům, které jsou nepochybně podepřeny i skutečnostmi plynoucími z uvedeného spisu Nejvyššího soudu, nelze než přisvědčit. Faktem zůstává, že postupem, který lze označit na obstrukci, navrhovatel i spoluobvinění (jejich obhájci) přivodili stav, který znemožnil soudu rozhodnout ve lhůtě, kterou stanovní trestní řád. Nelze akceptovat tvrzení navrhovatele, že obstrukčně jednali pouze další spoluobvinění. Je totiž zřejmé, že kromě omluvy z jednání (dne 23. 2. 2000) se mu nepodařilo doručit na jednání stanovené na den 6. 4. 2000, když se nezdržoval v trvalém bydlišti, nesdělil soudu svou novou adresu, o svém pobytu neinformoval ani svého obhájce. Takto jednal při zřejmém vědomí, že je v jeho trestní věci vedené řízení o stížnosti pro porušení zákona. Za těchto okolností potom nevyužil ani možností daných mu trestním řádem pro jednání v jeho nepřítomnosti a obecně neučinil žádné kroky, které by umožnily Nejvyššímu soudu rozhodnout, a to ani s vědomím svého nedobrého zdravotního stavu. Za daných okolností (nepochybně zjištěných) nezbývá Ústavnímu soudu než opakovat to co již ve svých rozhodnutích (shora citovaných) v minulosti vyslovil. Totiž pokud dojde k překročení časového limitu (zákonem stanovené lhůty) z důvodů, které stát ovlivnit nemůže a ty spočívají výslovně na straně obviněného (jeho obhájce), bylo by nelogické a odporovalo by samotnému smyslu zákonných ustanovení o stížnosti pro porušení zákona jako mimořádného opravného prostředku, kdyby takové důvody měly zabránit zjednání nápravy nezákonného pravomocného rozhodnutí. Uvedená tříměsíční lhůta (§272 tr.ř.) nepředstavuje dobu rozsáhlou a stát tak v této souvislosti sám nutí Nejvyšší soud k tomu, aby v tomto řízení rozhodoval neprodleně. Na druhé straně nelze tento fakt zneužívat k tomu, že jednoduše a průhledně vedenou obstrukcí by bylo možné takto stanovenou a vymezenou lhůtu paralyzovat. Konečně námitky vznesené navrhovatelem v naznačených souvislostech spíše svědčí tomu, že ve stanoveném řízení a procesním postupu s ním spojeným byl dobře orientován a bez zjevných potíží mohl volit postup, který zákon (trestní řád) umožňuje (předpokládá). Stejně tak mu nic nebránilo v tom, aby o případné změně své adresy či pobytu průběžně soud informoval (jednání soudu dne 6. 4. 2001). Nelze než uzavřít, že to nebyl stát, který svým postupem v projednávané věci přivodil stav, který nastal totiž, že limity jím stanovené (zákonem)nemohly být dodrženy (respektovány) a že jich tak vlastně nedbal. K námitce stran postupu ministra spravedlnosti při podání stížnosti pro porušení zákona v předmětné věci Ústavní soud konstatuje, že je bezpředmětná, protože z obsahu připojeného spisu Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 5 Tz 6/2000, zřejmě plyne, že podaná stížnost pro porušení zákona obsahoval všechny potřebné náležitosti (včetně ministrova podpisu). Stejně tak je na místě odmítnout námitky stran veřejného projednání věci soudem (fakticky však jde o rovnost stran), když opět z příslušného protokolu soudu, který o věci rozhodoval je zřejmé, že navrhovatel (jeho obhájce) měl k provedení obhajoby a uplatnění svého přednesu či užití argumentace dostatečný prostor, který soudem nijak omezen nebyl. Konečně úvahy o vyloučení věci navrhovatele ze společného projednání (§23 odst. 1 tr.ř.) nejsou na místě, když je zřejmé (i s ohledem na spolupachatelství obviněných), že k takovému postupu neměl soud jednoznačný důvod, když nemohl důvodně a jednoznačně předpokládat, že ve stanovené lhůtě se mu nepodaří řízení o stížnosti pro porušení zákona svým rozhodnutím uzavřít. Z uvedených důvodů tak namítaná porušení základních práv navrhovatele v daném řízení Ústavní soud neshledal.
S poukazem na uvedené tak Ústavnímu soudu nezbylo než podaný návrh dle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2001
JUDr. Pavel Holländer
předseda senátu