ECLI:CZ:US:2001:3.US.423.01
sp. zn. III. ÚS 423/01
Usnesení
III. ÚS 423/01
Ústavní soud rozhodl dne 4. října 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky L.B., zastoupené JUDr. L.D., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. dubna 2001, sp. zn. 6 Co 410/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst.1,§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka pravomocný rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. dubna 2001 (6 Co 410/2001-127) a tvrdila, že tímto rozhodnutím jmenovaný obecný soud jako soud odvolací porušil její ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 Listiny základních práv a svobod) a současně neučinil zadost svým ústavním povinnostem daným čl. 90 úst. zák. č. 1/1993 Sb.; podle odůvodnění ústavní stížnosti k porušení již zmíněného ústavně zaručeného práva (a porušení povinnosti) došlo tím, že (v řízení před obecnými soudy) nebylo vyhověno její žalobě, dle níž mělo být určeno, že v žalobě blíže označené a popsané nemovitosti (dům se zastavěnou plochou a zahradou) jsou jejím vlastnictvím, v důsledku čehož je žalovaný povinen tyto nemovitosti vyklidit.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka obecnému soudu v obecné poloze, totiž bez bližšího (konkretizovaného) zdůvodnění, vytkla vady v hodnocení důkazů a v důsledku toho i nesprávné zjištění skutkového základu rozsouzené věci; s tvrzením, že postup obecného soudu je "nezákonný a neústavní" navrhla, aby Ústavní soud rozsudek odvolacího soudu, jak vpředu je označen, svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak z obsahu ústavní stížnosti, tak z odůvodnění jí napadeného rozhodnutí je patrno, že stěžovatelka v řízení před obecnými soudy usilovala o vrácení nemovitostí, které svého času (8. června 1994) darovala žalovanému, přičemž toto své žalobní žádání podložila tvrzením, že ten se vůči ní, příp. též vůči jejímu manželovi choval způsobem "naplňujícím znaky hrubého porušování dobrých mravů", totiž že posuzovaný (darovaný) dům "v rozporu s darovací smlouvou neopravil", případně "s opravami pouze započal a na určitém stupni rozpracovanosti v nich nepokračoval", a tak ji znemožnil "využívat a požívat právo odpovídající věcnému břemenu bydlení v uvedeném domě".
Z rozhodovacích důvodů obecného soudu obsažených v odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývá, že tento soud odvolání stěžovatelky projednal způsobem zcela odpovídajícím zákonu, důkazní řízení doplnil v intencích návrhů odvolatelky, nicméně vzhledem k právnímu závěru, k němuž dospěl, "žádné závěry z nich neučinil", vzhledem k tomu, že se ukázaly jako pro rozhodnutí ve věci nerozhodné.
Skutkový základ věci, který ostatně stěžovatelka ve vztahu k rozsahu provedeného dokazování ani nenapadá, byl proto zjištěn dostatečně.
Jakkoli z odůvodnění ústavní stížnosti nelze zjistit, co vlastně má stěžovatelka svými obecnými tvrzeními na mysli, odůvodnění jí napadeného rozhodnutí nasvědčuje tomu, že obecný soud, přihlédnuv ke všem vzneseným námitkám, projednal její odvolání v dostatečném rozsahu, že se všemi námitkami, jak v řízení před ním byly uplatněny se vypořádal, přihlédl k tomu, že závazek "provést vnitřní rekonstrukci darovaného domu, opravu střechy a dokončené oplocení nebylo podmínkou darovací smlouvy" a své úvahy uzavřel tak, že jednání a chování žalovaného "nelze pokládat za takové, že by jím hrubě porušoval dobré mravy".
Právní závěry odvolacího soudu jsou tak ve shodě se skutkovým základem věci, jak jej zjistil obecný soud I. stupně, takže jim, stejně jako odůvodnění jeho rozhodnutí, nelze ani z hlediska ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) nic vytknout.
Na tomto závěru nic nemohla změnit ani opačná a jak uvedeno již dříve, zcela nezdůvodněná tvrzení stěžovatelky; pro tvrzení, že by obecný soud hodnotil důkazy v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) nebo že by jeho procesní postup vůbec byl v rozporu s ústavně chráněnými kautelami, není v posuzované věci ani nejmenší opory.
Z důvodů takto rozvedených posoudil Ústavní soud stěžovatelčinu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána již samotnou povahou vyložených důvodů, příp. kusostí v odůvodnění stěžovatelčiných tvrzení; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 4. října 2001