ECLI:CZ:US:2001:3.US.429.01
sp. zn. III. ÚS 429/01
Usnesení
III. ÚS 429/01
Ústavní soud rozhodl dne 4. října 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Z.T., zastoupené JUDr. J.Š., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. května 2001, čj. 10 Ca 57/2001-41, a rozhodnutí O.Ú., okresního pozemkového úřadu, ze dne 23. 1. 2001, čj. PÚ/4271/92/Sc/Kk/4, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst.1,§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka ve své restituční věci pravomocný rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. května 2001 (10 Ca 57/2001-41) a spolu s ním též jemu předcházející rozhodnutí O.Ú., okresního pozemkového úřadu, ze dne 23. 1. 2001 (PÚ/4271/92/Sc/Kk/4) a tvrdila, že jmenované orgány veřejné moci svými rozhodnutími porušily její ústavně zaručené právo na soudní a jinou ochranu (čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 1 a 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod); aniž by však svá tvrzení stran porušení již zmíněných ústavně zaručených práv blíže zdůvodnila, zejména obecnému soudu - v poloze obecného práva - vytkla "dogmatickou aplikaci rozsudků Vrchního soudu v Praze (Cdo 95/92 a 3 Cdo 199/93), zdůraznila údajnou nejednotnost judikatury obecných soudů v otázce "zásadní přestavby stavby" bránící jejímu vydání restituentovi (§11 odst. 4 zák. č. 221/1991 Sb.) a s odkazem k tomu, že "restituční předpisy by měly být vykládány a interpretovány se snahou zmírnit křivdy", navrhla, aby Ústavní soud rozhodnutí orgánů veřejné moci, jak vpředu jsou označena, svým nálezem zrušil.
Jak z obsahu ústavní stížnosti, tak z odůvodnění jí napadených rozhodnutí je patrno, že stěžovatelce rozhodnutím správního orgánu nebyly vydány nemovitosti v rozhodnutích blíže popsané a označené (dům se stavební parcelou a další) a že obecný soud rozhodující ve věci v režimu správního soudnictví toto rozhodnutí potvrdil; z odůvodnění obou rozhodnutí je zřejmé, že pro stěžovatelku nepříznivá rozhodnutí - stručně shrnuto - mají svůj základ ve zjištění, že posuzované stavby, též podle znaleckého posudku, ztratily svůj původní stavebnětechnický charakter natolik, že již nesouvisí s předmětem zemědělské výroby a dále že - zejména obecný soud - se přiměřeným způsobem vypořádal se všemi námitkami stěžovatelky, ostatně v podstatě zcela shodnými s odůvodněním ústavní stížnosti, jak v řízení před ním byly uplatněny a že tak jeho rozhodnutí je v tomto směru zcela v souladu se zákonem (§157 odst. 2 o. s. ř.).
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Bylo již dříve řečeno, že stěžovatelka zcela ponechala stranou ústavní aspekty své ústavní stížnosti a její odůvodnění zaměřila toliko na svůj nesouhlas s právními závěry orgánů veřejné moci; pro odůvodnění tohoto rozhodnutí proto zcela postačí odkaz na ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu, dle níž se přezkum věcné správnosti či legality rozhodnutí orgánů veřejné moci z pravomoci Ústavního soudu vymyká (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení -
svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, a další), a to bez ohledu na to, zda ústavní stížností napadené rozhodnutí je a případně nakolik v souladu s konstantní judikaturou obecných soudů.
Za naznačené situace, když nic nenasvědčuje tomu, že by obecný soud svým rozhodnutím porušil zásady nestranného rozhodování, případně v řízení před ním zásady rovnosti účastníků s přihlédnutím k ustálené rozhodovací praxi Ústavního soudu, byla stěžovatelčina ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána jak povahou stěžovatelkou uplatněných (neodůvodněných) tvrzení, tak konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno.
O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 4. října 2001