ECLI:CZ:US:2001:3.US.435.01
sp. zn. III. ÚS 435/01
Usnesení
III. ÚS 435/01
Ústavní soud rozhodl dne 9. října 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Dr.h. c. Dipl. Ing. A.L., zastoupeného JUDr. P.P., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. června 2001, sp. zn. 4 To 694/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona), po odstranění Ústavním soudem vytčených vad a po jejím doplnění stěžovatelovým zástupcem ve shodě se zákonem [§30 odst.1,§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel ve své trestní věci pravomocný rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. června 2001 (4 To 694/2000-2374) a tvrdil, že tento soud jako soud odvolací porušil jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod), a to tím, že - stručně shrnuto - jednal jako soud "zjevně podjatý", že přes opakované upozornění na zdravotní stav (po mrtvičném záchvatu) jednání neodročil a nadto mu neposkytl v dostatečné míře čas k přípravě obhajoby a průběh odvolacího jednání nepřekládal do jeho mateřského jazyka (němčiny). Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem ústavní stížností napadený rozsudek zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ze spisu Okresního soudu v Litoměřicích (5 T 148/97), který byl Ústavnímu soudu k jeho žádosti předložen, je patrno, že stěžovatel byl rozsudkem tohoto soudu odsouzen pro trestné činy pohlavního zneužívání (§242 odst. 1 tr. z.), ohrožení mravní výchovy mládeže
[§217 písm. a) tr. z. před novelou] a nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů [§187 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. před novelou], spáchané skutky popsanými pod body I/1 až 7 a II rozsudečného výroku a za ně pak potrestán jednak nepodmíněným trestem odnětí svobody v trvání čtyř let se zařazením do věznice s ostrahou, jednak trestem vyhoštění a trestem propadnutí ve výroku rozsudku označených věcí.
Odvolání stěžovatele, směřující proti všem výrokům rozsudku I. stupně, projednal Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací ve veřejném zasedání dne 28. června 2001; podle protokolu o tomto jednání (č. l. 2370 spisu obecného soudu) byli mu přítomni též stěžovatel, jeden z jeho obhájců (druhý ač o jednání řádně vyrozuměn se nedostavil) a dva tlumočníci, z nichž jeden byl k zasedání přibrán obhájcem. Z téhož protokolu plyne (č. l. 2371 spisu obecného soudu), že v průběhu zasedání bylo uděleno slovo obhájci, státnímu zástupci a stěžovateli, kteří zdůvodnili svá stanoviska k věci, resp. zdůvodnili odvolací námitky; pokud jde o stěžovatele, ten "prostřednictvím soudní tlumočnice s průběžnými odkazy na vlastní dodatky k odvolání, včetně oddělených podání ze dne 16. a 29. března 2001", své výhrady vůči odsuzujícímu rozsudku podrobně rozvedl a - ve shodě s návrhem obhájce - učinil konečný návrh na zrušení prvostupňového rozsudku a na "zproštění v plném rozsahu".
Z protokolu o veřejném zasedání není však patrno, že by stěžovatel, ať již sám nebo prostřednictvím obhájce, k průběhu veřejného zasedání (jednání soudu) vznášel jakékoli námitky, případně, že by s odkazem na svůj zdravotní stav a z něj plynoucí neschopnost jednání před soudem sledovat, žádal o jeho odročení nebo že by si byl stěžoval na nedostatek v tlumočení. Současná tvrzení stěžovatele tak mají charakter tvrzení ex post, pro něž v současném procesním stavu věci, jak ten je patrný z obsahu spisu, však není opory, zejména pak ne v tom směru, že by byl stěžovatel "předsedou senátu (navzdory svému zdravotnímu stavu) k účasti na jednání přinucen" nebo že by byl na své obhajobě jakkoli jinak zkrácen.
Protože rozsah dokazování jeví se podle obsahu spisu jako pro právní posouzení inkriminovaných skutků zcela dostatečný, a protože rozhodovací důvody obecných soudů jsou v odůvodnění jejich rozhodnutí způsobem zákonem vyžadovaným (§125 tr. ř.) vyloženy, nelze jim ani z hlediska ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) nic vytknout.
Obdobný závěr sluší vztáhnout i k řízení před obecnými soudy, příp. i k vyšetřování; předchozí vady v nich, pokud šlo o přípravné řízení a řízení před nalézacím soudem, byly po zrušovacím rozhodnutí odvolacího soudu (ze dne 8. března 1999, čj. 4 To 129/99-1924) v následném řízení napraveny, takže ani v tomto směru ústavně zaručená práva stěžovatele nebyla dotčena.
Z takto rozvedených důvody, které zakládají dílem důvody nepřípustnosti ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona), pokud jde o tvrzení uplatněná ex post (§203 odst. 3 tr. ř.), dílem její zjevné neopodstatněnosti, pokud jde o tvrzené zkrácení na právu obhajoby, byla posuzovaná ústavní stížnost odmítnuta [§43 odst. 1, 2 písm. a) zákona].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 9. října 2001