ECLI:CZ:US:2001:3.US.441.01
sp. zn. III. ÚS 441/01
Usnesení
III. ÚS 441/01
Ústavní soud rozhodl dne 4. října 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele ing. F.C.S., zastoupeného JUDr. M.C., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. května 2001, sp. zn. 18 Co 111/2001, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. prosince 2000, sp. zn. 12 C 344/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel pravomocný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. května 2001 (18 Co 111/2001-70) a spolu s ním též jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. prosince 2000 (12 C 344/99-38) a tvrdil, že jmenované obecné soudy svými rozhodnutími porušily jak ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 Listiny základních práv a svobod), tak obdobně shodné právo plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, příp. též právo dané čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Podle odůvodnění ústavní stížnosti k porušení označených práv, stručně shrnuto, došlo tím, že obecné soudy zavázaly stěžovatele přispívat na výživu neprovdané matky jeho nezl. dítěte po dobu dvou let pravidelnými měsíčními částkami (ve výši 4000 Kč), ačkoli pro uložení takové povinnosti nebyly dány zákonné důvody. V souvislosti s poukazem na své osobní a majetkové poměry (stěžovatel je cizí státní příslušník, má zákonnou vyživovací povinnost k nezl. dětem, v České republice pobývá na základě studentského víza apod.) stěžovatel v obecné poloze vytknul obecným soudům porušení zásad již dříve a v jiných věcech vyložených Ústavním soudem, aniž by však blíže vyložil, čím měly být tyto zásady (volného hodnocení důkazů a jiné) konkrétně porušeny, příp. čím byla obecnými soudy založena "zjevná soudcovská libovůle v rozhodování". S tvrzením, že obecné soudy mu uložily "plnění nemožné", stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud rozhodnutí obecných soudů, jak vpředu jsou označena, svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Rozhodovací důvody obecných soudů obou stupňů, vyložené způsobem zákonem požadovaným v odůvodnění jejich rozhodnutí (§157 odst. 2 o. s. ř.), nesvědčí o tom, že by obecné soudy stěžovatelově věci nevěnovaly přiměřenou pozornost, případně že by "nedostatečně zjistily a posoudily skutkový stav, což vyústilo v nesprávné právní posouzení"; naopak z odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů se podává, že obecné soudy se zabývaly všemi námitkami, které stěžovatel jako žalovaný v řízení před nimi uplatnil a že způsobem zcela dostatečným a zřejmým vyložily, proč tvrzením stěžovatele nevěří, příp. z jakých jiných důvodů je odmítají. Právní posouzení věci obecnými soudy tak spočívají na dostatečně zjištěném skutkovém základu věci a jestliže posléze vyúsťují v závěr, že další studium stěžovatele jako absolventa Vysoké školy ekonomické "nemůže být na újmu těm, vůči kterým má stěžovatel zákonnou vyživovací povinnost (nezl. dětem a neprovdané matce jeho dítěte"), jde o závěr, který, jakkoli se v podstatě vymyká z přezkumné pravomoci Ústavního soudu (k tomu srov. např. nález ve věci II. 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, a další), je i z hlediska ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) ve shodě se zákonem i se skutkovým stavem věci tak, jak v opravném řízení po doplněném dokazování byl zjištěn.
Za tohoto stavu, kdy stěžovatel ani netvrdí, v čem konkrétně mělo být porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu, bylo jeho toliko apodiktické tvrzení posouzeno jako jeho nesouhlas s meritorním rozhodnutím obecných soudů co do stanovení konkrétně určené vyživovací povinnosti; takovýto nesouhlas, jako námitka směřující vůči věcné správnosti či legalitě rozhodnutí obecných soudů, jak již ostatně řečeno, se však z přezkumné pravomoci Ústavního soudu vymyká.
Z důvodů takto rozvedených byla stěžovatelova ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána jak povahou vyložených důvodů, tak ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 4. října 2001