ECLI:CZ:US:2001:3.US.442.2000
sp. zn. III. ÚS 442/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Evy Zarembové o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatele J. U., zastoupeného JUDr. S. M., advokátem, směřujícímu proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 4. 2000, čj. 9 Cmo 155/2000-34 a souvisejícímu rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 27. 10. 1999, čj. 34 Cm 404/98-19, spojeného s návrhem na zrušení části ust. §803 odst. 3 občanského zákoníku, slov "jednorázové pojistné připadá pojistiteli i v těchto případech vždy celé", takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel podal dne 24. 7. 2000 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který byl Ústavnímu soudu doručen o den později. Předmětný návrh směřoval proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 4. 2000, čj. 9 Cmo 155/2000-34 a souvisejícímu rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 27. 10. 1999, čj. 34 Cm 404/98-19, s tvrzením, že jím byla porušena navrhovatelova základní práva, daná mu čl. 1 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Navrhovatel podal současně ve smyslu ust. §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh na zrušení části ust. §803 odst. 3 občanského zákoníku, konkrétně slov "jednorázové pojistné připadá pojistiteli i v těchto případech vždy celé".
Ústavní soud si vyžádal spis Krajského obchodního soudu v Praze, sp.zn. 34 Cm 404/98 a z něj zjistil, že dne 30. 4. 1998 podal žalobce Česká pojišťovna, a.s., Praha 1 žalobu proti žalovanému J. U. (navrhovateli) o částku 101.837,- Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalovaný uzavřel se žalobcem dne 12. 6. 1992 pojistnou smlouvu o pojištění výroby, obchodu a služeb a podnikatelské a jiné činnosti dle všeobecných pojistných podmínek. Žalovaný byl z této smlouvy povinen uhradit sjednané jednorázové pojistné za dobu pojištění (jeden pojistný rok) v uvedené částce. Ve všeobecných pojistných podmínkách bylo stanoveno, že pojistné se sjednává na jeden pojistný rok, který se prodlužuje o další pojistný rok, pokud některá ze stran nesdělí druhému účastníkovi smlouvy nejméně 3 měsíce před uplynutím pojistného roku, že na dalším pojištění nemá zájem. Žalovaný v této lhůtě žalobci nesdělil, že na dalším trvání pojištění nemá zájem a proto se pojištění prodloužilo o další pojistný rok. Žalovaný nezaplatil sjednané pojistné a dostal se tak do prodlení.
Krajský obchodní soud nejprve platebním rozkazem ze dne 6. 5. 1998, čj. 87 Ro 156/98-7, proti kterému podal navrhovatel dne 18. 6. 1998 odpor a později dne 27. 10. 1999 rozsudkem, čj. 34 Cm 404/98-19, rozhodl o tom, že navrhovatel je povinen žalobci žalovanou částku, včetně nákladů řízení, zaplatit. Rozsudek odůvodnil tím, že podle §792 odst. 1 občanského zákoníku kdo s pojistitelem uzavřel pojistnou smlouvu, je povinen platit pojistné. Lze dohodnout, že jednorázové pojistné bude zaplaceno najednou za celou dobu. Podle §801 občanského zákoníku jednorázové pojistné zanikne, nebylo-li zaplaceno do tří měsíců od jeho splatnosti. Podle §803 odst. 1 občanského zákoníku má pojistitel právo na pojistné za dobu do zániku pojištění. Z dokazování jednoznačně vyplynulo, že žalobce a žalovaný uzavřeli pojistnou smlouvu, v níž bylo dohodnuto pojištění jednorázové na 1 pojistný rok, počínaje dnem 12. 6. 1992. Protože si účastníci smlouvy nesdělili 3 měsíce před uplynutím pojistného roku, že nemají na dalším pojištění zájem, smlouva se prodlužovala vždy na další rok. Žalovaný řádně platil pojistné až do pojistného roku 1994/95 včetně. Pojistné na pojistný rok 1995/96 ke dni počátku pojištění, tj. k 12. 6. 1995 však již nezaplatil a dostal se s placením do prodlení. Vzhledem k těmto skutečnostem, zejména s ohledem na ust. §803 odst. 3 občanského zákoníku, soud žalobě v plném rozsahu vyhověl.
Tento rozsudek napadl navrhovatel odvoláním, v němž rozsáhle polemizoval s právními závěry soudu. Namítal, že pojistná smlouva zanikla nezaplacením pojistného na další pojistný rok po třech měsících, tedy dne 11. 9. 1995. Pokud soud rozhodl, že navrhovatel má zaplatit pojistné i za dobu po tomto datu, kdy pojistná smlouva již neexistovala, došlo k porušení navrhovatelových práv.
Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 18. 4. 2000, čj. 9 Cmo 155/2000-34, změnil rozsudek soudu I. stupně ve výroku o úrocích z prodlení a v ostatním rozsudek potvrdil. Zároveň nevyhověl návrhu odvolatele na připuštění dovolání.
Uvedený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 4. 2000, čj. 9 Cmo 155/2000-34, napadl navrhovatel ústavní stížností, v níž namítal, že soud uložil navrhovateli povinnost uhradit žalobci - České pojišťovně - částku pojistného za období, kdy mezi ním a Českou pojišťovnou již neexistoval žádný pojistný vztah, neboť ten v souladu s ust. §801 občanského zákoníku zanikl ze zákona. Soud uvedl, že při svém rozhodování postupoval podle §803 odst. 3 občanského zákoníku, které představuje výjimku z ust. §803 odst. 2 tohoto zákoníku. Uvedená výjimka však je podle navrhovatele v rozporu s čl. 1 a čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a lidských právech. Použitím ust. §803 odst. 3 občanského zákoníku dochází k diskriminaci pojištěnce na úkor pojistitele. Pokud Vrchní soud dospěl k závěru, že názor navrhovatele, že žalobci náleží pouze poměrná část pojistného za dobu, kdy smluvní vztah skutečně trval, nemá oporu ve smluvních ujednáních účastníků a jejich důsledcích upravených zákonem a že obsah smluvních ujednání je zcela věcí účastníků smluvního vztahu a že rovnost účastníků je vyjádřena rovností smluvní, je tento názor v rozporu s čl. 1 a čl. 11 Listiny i uvedenými články mezinárodních smluv. Stejně tak je v rozporu s uvedenými ústavními dokumenty i ust. §803 odst. 3 občanského zákoníku.
Vrchní soud, jako účastník řízení, ve vyjádření z 10. 11. 2000 poukázal na to, že občanský zákoník rozlišuje, bez ohledu na to, zda předmětem pojištění jsou rizika škod na majetku, zdraví nebo odpovědnost vůči třetím subjektům, dva základní typy pojištění: pojištění běžné a jednorázové. Forma pojištění je zcela věcí dohody účastníků pojistného vztahu. Podle formy pojištění se různí i právní důsledky s tím spojené. Tímto důsledkem je mimo jiné i právo pojistitele na celé jednorázové pojistné (pojistné za konkrétní pojistný rok při jednorázovém pojištění) zanikne-li pojištění před uplynutím pojistného roku. Podle názoru soudu toto právo vyplývá z ustanovení §803 odst. 3 věta za středníkem občanského zákoníku a zcela odpovídá charakteru jednorázového pojištění. Jestliže je založení jednorázového pojištění projevem smluvní volnosti účastníků, pak nelze shledat úpravu důsledků zániku takového pojištění na právo pojistitele na jednorázové pojištění za diskriminační, odporující zmíněným mezinárodním úmluvám.
Ústavní soud, pro prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností případu, dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Z obsahu stížnosti vyplývá, že navrhovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadeného ústavní stížností a tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty, ve stížnosti uvedené, jen opakují argumenty, kterými se zabýval obecný soud a s nimiž se v odůvodnění řádně vypořádal.
V souzené věci je rozhodující to, že navrhovatel s pojišťovnou sjednal jednorázové pojistné, které se řídí odlišným právním režimem, než pojistné běžné. Námitky, vznesené navrhovatelem, by byly relevantní jen ve vztahu k běžnému pojištění. U tohoto pojištění platí, že právo pojistitele na pojistné se mu přiznává jen za dobu, v níž byl povinen plnit v případě, že by nastala pojistná událost. Z toho plyne i povinnost pojistitele vrátit zbývající část uhrazeného pojistného (nespotřebované pojistné) za dobu do konce pojistného období, jestliže pojištění zaniklo před uplynutím doby. To však neplatí pro jednorázové pojistné, kde se právo na vrácení pojistného řídí všeobecnými pojistnými podmínkami a pojistnou smlouvou. Navrhovatel dobrovolně uzavřel jednorázovou pojistnou smlouvu, řídil se sjednanými podmínkami, podle kterých se toto pojištění opakovaně, jako jednorázové, prodlužovalo a akceptoval i skutečnost, že nezaplacením pojistného sice pojištění zaniká, ale nevzniká povinnost pojistitele "nevyčerpané" pojistné vrátit. Nic ostatně navrhovateli nebránilo v tom, aby pojistnou smlouvu vypověděl tak, aby povinnost platit pojistné za další pojistný rok nevznikla. V civilním právu se uplatňuje zásada, podle které "právo svědčí dbalým" a právní důsledky nevyužití práva není možné posuzovat jako zásah do základních práv navrhovatele.
Navrhovatel namítá v návrhu, že bylo porušeno jeho základní právo dané mu čl. 1 Listiny a čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (č. 120/1976 Sb.). Podle uvedených ustanovení lidé jsou svobodni a rovni v důstojnosti i v právech a mají právo na stejnou ochranu zákona bez jakékoli diskriminace, jsou si rovni i před zákonem. To však znamená nejen, že mohou činit vše, co jim není zákonem zakázáno, nýbrž i to, že nesou odpovědnost za své jednání. V souzeném případě obecné soudy postupovaly v souladu s uvedenými články. Ze spisového materiálu není zřejmé, že by jakýmkoli způsobem upíraly navrhovateli jeho právo. K oběma stranám sporu přistupovaly nestranně, provedly všechny navrhované důkazy a vyvodily z nich odpovídající právní závěry. Jejich postup byl, podle přesvědčení Ústavního soudu, ústavně konformní.
K namítanému porušení čl. 11 Listiny, čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.) Ústavní soud opakovaně judikoval, že zmíněnými články se poskytuje ochrana vlastnickému právu skutečnému, nikoliv pouze tvrzenému. Navrhovatel v ústavní stížnosti namítá, že napadeným rozsudkem Vrchního soudu bylo založeno na straně České pojišťovny bezdůvodné obohacení. K tomu je třeba uvést, že za bezdůvodné obohacení se podle §451 odst. 2 občanského zákoníku považuje majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. O nic podobného se ovšem v souzeném případě nejednalo. Právním důvodem plnění byla platná pojistná smlouva o jednorázovém pojištění. Nelze tu uvažovat o tom, že by právní důvod plnění odpadl a tím došlo k zásahu do uvedeného základního práva navrhovatele. Pokud navrhovatel namítá, že ust. §803 odst. 3 občanského zákoníku znamená diskriminaci pojištěnce a je tudíž v rozporu s ust. čl. 1 a čl. 11 Listiny, i tu je třeba poukázat na to, že nic nebránilo navrhovateli sjednat jiný typ pojištění (běžné pojištění). Jeho mylný právní názor na právní důsledky sjednaného pojištění nelze považovat za diskriminaci, neboť zde platí princip, že neznalost práva neomlouvá a nic nenasvědčuje tomu, že by pojišťovna svým jednáním uvedla navrhovatele v omyl.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo než návrh podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.
K návrhu na zrušení ustanovení §803 odst. 3 občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, pak Ústavní soud konstatoval, že byla-li ústavní stížnost odmítnuta [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů], musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného ve smyslu §74 tohoto zákona. Je-li totiž samotná ústavní stížnost zjevně neopodstatněná a tedy věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení. Opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu (§64 odst. 1 a 2 citovaného zákona) zcela nežádoucím způsobem přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění - nejsouce ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni - nemají.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. února 2001
JUDr. Vlastimil Ševčík
předseda senátu