Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 04.10.2001, sp. zn. III. ÚS 445/2000 [ nález / JURKA / výz-2 ], paralelní citace: N 142/24 SbNU 21 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2001:3.US.445.2000

sp. zn. III. ÚS 445/2000 Nález Ústavní soud ČR rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti navrhovatelky obchodní společnosti O. s.r.o., proti usnesení Krajského soudu v Plzni, č.j. 30 Ca 82/2000-8, ze dne 31. 3. 2000, takto: Usnesení Krajského soudu v Plzni, č.j. 30 Ca 82/2000-8, ze dne 31. 3. 2000, se zrušuje. Odůvodnění: Navrhovatelka podala dne 25. 7. 2000 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "návrh"), který byl doručen Ústavnímu soudu dne 26. 7. 2000. Návrh směřoval proti usnesení Krajského soudu v Plzni, č.j. 30 Ca 82/2000-8, ze dne 31. 3. 2000, jímž bylo zastaveno řízení o žalobě proti rozhodnutí Celního ředitelství v Plzni, sp. zn. 11004/1-2069/3/99, ze dne 20. 1. 2000, kterým bylo zamítnuto odvolání navrhovatelky proti rozhodnutí Celního úřadu Folmava, č.j. 7434/99, ze dne 30. 8. 1999. Podle názoru navrhovatelky bylo napadeným rozhodnutím porušeno její základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a došlo tak k porušení čl. 90 Ústavy ČR. Návrh byl podán včas. K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 30 Ca 82/2000, vedený u Krajského soudu v Plzni. Ze spisového materiálu a tvrzení navrhovatelky Ústavní soud zjistil, že Celní úřad ve Folmavě vydal dne 30. 8. 1999 pod č.j. 7434/99 výzvu ručitelovi (navrhovatelce) k zaplacení splatného nedoplatku za dlužníka pana P. K. Touto výzvou byla navrhovatelce uložena povinnost uhradit celní dluh ve výši 313.822,- Kč, neboť dlužník tento dluh v zákonem stanovené lhůtě neuhradil a navrhovatelka za něj poskytla Celnímu úřadu ve Folmavě záruku ve výši 500.000,- Kč. Odvolání navrhovatelky, v němž namítala neplatnost záruční listiny, bylo výše uvedeným rozhodnutím Celního ředitelství v Plzni podle §50 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o správě daní a poplatků"), zamítnuto. K žalobě navrhovatelky na přezkoumání uvedeného rozhodnutí Celního ředitelství v Plzni rozhodoval ve věci Krajský soud v Plzni, který shora označeným usnesením řízení zastavil. Své rozhodnutí odůvodnil tak, že v dané věci se jedná o procesní rozhodnutí, které je ve smyslu ustanovení §248 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") z přezkumné činnosti soudů vyloučeno s tím, že procesní rozhodnutí jsou taková, která se nedotýkají přímo práv účastníka vyplývajících z práva hmotného, ale týkají se pouze jeho práv procesních. V odůvodnění rozhodnutí obecný soud dále uvedl, že v řízení bylo zjištění, že navrhovatelka se v záruční listině ze dne 28. 5. 1999 zavázala společně a nerozdílně s dlužníkem P. K. uhradit celní dluh do výše 500.000,- Kč v souvislosti s propuštěním zboží do celního režimu jiného než tranzitu. Rozhodnutí Celního úřadu ve Folmavě o bezvýhradném přijetí záruční listiny bylo navrhovatelce doručeno dne 28. 5. 1999, přičemž vzhledem k tomu, že se výslovně vzdala práva na odvolání, nabylo téhož dne právní moci. Navrhovatelky tedy zajišťovala závazek dlužníka z titulu nároku státu na clo ve smyslu ustanovení §254 až §263 zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "celní zákon"). Celní úřad Folmava poté, co vyměřil dlužníkovi celní dluh a poté, co marně uplynula lhůta, kterou mu stanovil pro jeho zaplacení, vyzval ručitelku k zaplacení splatného nedoplatku ve výši 313.822,- Kč, vyzval ji tedy ke splnění povinnosti, vyplývající z platného ručitelského závazku. Napadené rozhodnutí, uvedl Krajský soud v Plzni, není proto rozhodnutím ve věci vyměření cla, vydávaným na základě §11 odst. 1 písm. b) celního zákona, neboť správní řízení nalézací bylo ukončeno pravomocným stanovením celního dluhu celnímu dlužníkovi, kterým mu celní orgán založil povinnost hmotněprávního charakteru. Protože uloženou povinnost celní dlužník nesplnil, nastoupilo místo řízení nalézacího řízení vykonávací či vymáhací, v němž celní orgán učinil příslušné procesní kroky v rámci vymáhání nedoplatků cla podle §11 odst. 1 písm. h) celního zákona. Podle §320 písm. b) celního zákona se vymáhání celních dluhů řídí zákonem o správě daní a poplatků. Uvedený předpis v §73 odst. 1 upravuje první procesní krok orgánu provádějícího vymáhání daňových nedoplatků (v tomto případě celních nedoplatků), který časově předchází vlastní exekuci. Jde o právní institut výzvy, kdy celní orgán vyzve celního dlužníka, jenž nezaplatil splatný celní nedoplatek v zákonné lhůtě, aby tak učinil ve lhůtě náhradní, a upozorní ho, že po uplynutí této náhradní lhůty přikročí bez dalšího k vymáhání celního dluhu. Uvedená výzva je podle závěru obecného soudu procesním rozhodnutím a stejný charakter má i individuální správní akt vydaný v této fázi řízení ve vztahu k ručiteli, jímž se ručitel vyzývá, aby uhradil v příslušné lhůtě celní dluh za celního dlužníka z titulu ručení, když právním podkladem pro tento postup celních orgánů je existující ručitelský závazek. Uvedené dovozoval soud z naprosto shodného účelu, ke kterému tento správní akt směřuje. Ručení jako jeden z druhů zajišťovacích závazků má vždy akcesorickou povahu, nemůže tedy existovat, aniž existuje závazek hlavní a povinnost plnit z tohoto právního vztahu vzniká ručiteli okamžikem, kdy dlužník celní dluh dobrovolně nesplnil. Povinnost plnit celní dluh proto nemohla být založena rozhodnutím celního orgánu, ale vznikla již nesplněním povinnosti dlužníka. Rozhodnutí Celního ředitelství v Plzni, uzavřel Krajský soud v Plzni, se proto mohlo dotknout jen procesních práv navrhovatelky. Navrhovatelka v podaném návrhu, směřujícím proti uvedenému rozhodnutí Krajského soudu v Plzni, jednak namítá, že od samého počátku považuje za neplatnou záruční listinu, na podkladě které byla uznána povinnou k úhradě celního dluhu, přičemž tuto neplatnost zdůraznila v podané žalobě na přezkoumání rozhodnutí správního orgánu. Záruční listina byla podle tvrzení navrhovatelky podepsána v omylu vyvolaném cizí osobou, která překročila meze svého zmocnění, a toto překročení bylo z hlediska navrhovatelky pro převzetí záruky rozhodující (§49a občanského zákoníku). Dále navrhovatelka nesouhlasila se závěrem soudu, podle kterého je výzva k zaplacení splatného nedoplatku za dlužníka procesním rozhodnutím. Navrhovatelka uváděla, že podle §320 písm. b) celního zákona se na celní řízení s výjimkou některých ustanovení vztahuje zákon o správě daní a poplatků. Mezi těmito výjimkami je i §57 odst. 1, 2 a 5 zákona o správě daní a poplatků, který proto nelze na celní řízení aplikovat. Podle názoru navrhovatelky je nutné na projednávanou problematiku aplikovat právní úpravu charakteru celního řízení nejbližší, a to je právní úprava obsažená v §303 až §312 obchodního zákoníku. Považuje proto za nepochybné, že výzvou k zaplacení splatného nedoplatku za dlužníka je zasaženo hmotněprávní postavení ručitele, neboť výzvou byla přenesena povinnost na subjekt odlišný od dlužníka a tento subjekt je zasažený ve svých hmotných právech. Teprve právní mocí rozhodnutí - výzvy ručiteli k zaplacení splatného nedoplatku, je získán exekuční titul. Navrhovatelka proto žádala, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil. K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření Krajský soud v Plzni jako účastník řízení. Ve vyjádření Krajský soud v Plzni uvedl, že v předmětné věci se jednalo o řízení podle páté části hlavy druhé o.s.ř., přičemž soud nadále trval na svém názoru, že v dané věci se jednalo o procesní rozhodnutí, které je podle §248 odst. 2 písm. e) o.s.ř. vyloučeno ze soudního přezkumu na úseku správního soudnictví. Uvedené právní úprava však neznamená, že by navrhovatelka byla zkrácena v právu na soudní ochranu, protože této ochrany se může domáhat v nalézacím řízení ve smyslu II. části o.s.ř. prostřednictvím institutů zařazených v §550 příp. §451 a násl. občanského zákoníku, jak ostatně uvedl ve svém rozhodnutí. Dále zdůraznil, že správní orgány neposuzovaly věc podle ustanovení §57 zákona o správě daní a poplatků, ale podle §73 tohoto zákona. Navrhl proto, aby Ústavní soud podaný návrh zamítl. Celní ředitelství Plzeň se jako vedlejší účastník svého postavení v řízení před Ústavním soudem vzdalo. Dle ust. §44 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od něho očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že oba účastníci, tedy navrhovatel dodatečným podáním ze dne 2. 10. 2001 a účastník řízení přípisem ze dne 25. 9. 2000 vyjádřili svůj souhlas s upuštěním od ústního jednání a takto i vzhledem k tomu, že Ústavní soud má za to, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci a proto od něj v dané věci upustil. Ústavní soud již mnohokrát konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a povinnosti chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že navrhovatelka se podaným návrhem domáhala právě ochrany svého základního práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny, přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že návrh je opodstatněný. Ze spisového materiálu, jak výše uvedeno, zjistil Ústavní soud, že navrhovatelce byla zaslána výzva ručiteli k zaplacení splatného nedoplatku za dlužníka pod č.j. 7434/99, ze dne 30. 8. 1999, kterou byla vyzvána s ohledem na její prohlášení o ručení ze dne 28. 5. 1999 (záruční listina) k zaplacení uvedeného nedoplatku ve lhůtě 10 dnů od obdržení výzvy. Výzvu vyhodnotil krajský soud jako výzvu učiněnou rovněž podle ustanovení §73 zákona o správě daní a poplatků a mající proto charakter procesního rozhodnutí. Tento názor, který má z hlediska čl. 36 odst. 2 Listiny a navazujícího ustanovení §248 odst. 2 písm. e) o.s.ř. pro danou věc rozhodující význam, Ústavní soud nesdílí. Obecný soud vycházel z názoru, že výzva učiněná celním orgánem ve smyslu §73 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků, určená dlužníkovi, který nezaplatil splatný celní nedoplatek v zákonné lhůtě a jíž se dlužník vyzývá k zaplacení nedoplatku ve lhůtě náhradní, je první procesním krokem orgánu provádějícího vymáhání celního nedoplatku, a má proto procesní povahu. Až potud lze zcela se závěry soudu souhlasit. Obecný soud pak ze shodného účelu, k němuž směřuje i výzva ručiteli, dovozuje stejnou procesní povahu i této výzvy. Uvedený závěr soudu však pomíjí kogentní ustanovení §32 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků. Podle tohoto ustanovení lze v daňovém - a s ohledem na §320 celního zákona - i v celním řízení ukládat povinnosti nebo přiznávat práva jen rozhodnutím. Na rozdíl od dlužníka, kterému již dříve byla rozhodnutím celního orgánu povinnost zaplatit dluh stanovena, však v poměru k ručiteli taková povinnost rozhodnutím celního orgánu před uskutečněním výzvy stanovena nebyla. Samotné prohlášení ručitele v záruční listině, byť bylo jeho přijetí celním orgánem potvrzeno formou rozhodnutí, povahu rozhodnutí, jímž se ukládá povinnost ve smyslu §32 shora citovaného, nemůže mít, neboť ručitelova povinnost splnit dluh za dlužníka - samotná podstata institutu ručení - se aktualizuje teprve tehdy, když sám dlužník svůj dluh včas a řádně nesplní. Současně však je nutno si uvědomit, že až výzvou určenou ručiteli se ručitel dovídá o tom, že dlužník, za splnění jehož povinnosti zaplatit clo převzal ručitelský závazek, svůj dluh v konkrétní výši nesplnil. Teprve touto výzvou je tak určenému ručiteli ukládána povinnost k zaplacení nedoplatku ve stanovené lhůtě, v konkrétní výši za dlužníka, který tento dluh v určené lhůtě neuhradil. Tomuto výkladu napovídá ostatně sám obsah výzvy. Vzhledem k uvedenému je možno teprve tuto výzvu, a to přes její označení, považovat za rozhodnutí, vydané ve smyslu §32 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků, které se stává v poměru k ručiteli při vymáhání nedoplatku exekučním titulem, a proto je nutno předmětnou výzvu hodnotit jako rozhodnutí materiální povahy. Jestliže tedy obecný soud dospěl k názoru, že napadené rozhodnutí celního orgánu je jen úkonem procesní povahy, přestože má všechny znaky rozhodnutí správního orgánu, vytvořil zastavením řízení o podané správní žalobě stav, kdy navrhovatelce byl znemožněn přístup k nezávislému a nestrannému soudu, který by její námitky, týkající se neplatnosti záruční listiny, mající základ v právu hmotném, posoudil. Uvedeným postupem tedy obecný soud jednal v rozporu s čl. 36 odst. 2 Listiny. Vzhledem k uvedenému proto Ústavní soud rozhodl tak, jak je ve výroku uvedeno. Poučení: Proti tomuto nálezu se nelze odvolat. V Brně dne 4. října 2001