ECLI:CZ:US:2001:3.US.470.2000
sp. zn. III. ÚS 470/2000
Usnesení
III. ÚS 470/2000
Ústavní soud rozhodl dne 24. ledna 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. J. P., zastoupeného JUDr. M. S., advokátem 2, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. června 2000, sp. zn. 4 To 592/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel ve své trestní věci pravomocné a doručené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. června 2000 (4 To 592/99) a tvrdil, že zmiňovaný obecný soud svým rozhodnutím porušil jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 Listiny základních práv a svobod) a také obsahově shodné právo plynoucí
z čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; podle odůvodnění ústavní stížnosti k porušení označených práv došlo tím, že Krajský soud v Brně, jako soud odvolací, zamítl jeho odvolání proti rozsudku obecného soudu I. stupně (Městského soudu v Brně ze dne 31. května 1999 - 3 T 88/97-123, jímž byl stěžovatel uznán vinným trestným činem nadržování ve smyslu ustanovení §166 odst. 1 tr. z.), ačkoli - stručně shrnuto - prvostupňový rozsudek přes popis skutkového základu podaný jím ve výpovědi jako obžalovaného "učinil ve věci jiná skutková zjištění (sv. B.), která je poznamenána rozpory, které nebyly dostatečně vysvětleny (odstraněny). Nadto tím, že obecné soudy založily odsuzující rozsudek na rozdíl od obžaloby (a sdělení obvinění) na upraveném popisu inkriminovaného skutku a odlišné právní kvalifikaci [stíhán a obžalován pro trestný čin vydírání - §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. z.], došlo k porušení totožnosti skutku, pro který byl obžalován (obviněn) a následně odsouzen, čemuž nasvědčují i "nejasné úvahy" obecného soudu I. stupně, jemuž tento soud své závěry v odůvodnění svého rozhodnutí závěry o jeho vině podložil, s důrazem na to, že inkriminovaným jednáním v kontaktu s poškozenou za přítomnosti manželky svého klienta (stíhána v jiné trestní věci pro podvod s nižší právní kvalifikací) a další osoby (manžela poškozené) sledoval toliko záměr dosíci pro svého klienta náhradou škody polehčující okolnosti a s tvrzením, že oba obecné soudy, rozhodující v jeho trestní věci, "nedodržely ústavní principy spravedlivého procesu" a dospěly k právním závěrům "v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními", navrhl, aby Ústavní soud rozhodnutí odvolacího soudu (jak vpředu je označeno), jímž nedošlo k nápravě vad v rozhodnutí obecného soudu I. stupně, svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z okolností skutkově významných je na místě připomenout, že podle obsahu spisu obecného soudu I. stupně, který byl Ústavnímu soudu k jeho žádosti předložen, stěžovatel jako obhájce klienta stíhaného pro podvod [§250 odst. 1, 3 písm. b) tr. z.] spolu s jeho manželkou vešel do styku s poškozenou, oproti směnce, kterou jí s instrukcí, jak ji vyplnit, předložil a vyplněnou a podepsanou přijal, byl přítomen výplatě peněz poškozené (šlo
o částku 500.000,- Kč jako část úhrady na škodu v tvrzené výši 630.000,- Kč) s tím, že zbytek do výše 630.000,- Kč bude manželkou klienta zaplacen (podle skutkové věty rozsudku obecného soudu I. stupně) "po výslechu (sc. poškozené) u vyšetřovatele, během něhož poškozená změní v naznačovaném směru svoji výpověď".
Tuto svoji aktivitu, spojenou s předáním peněz a vystavenou směnkou, vysvětlil stěžovatel v hlavním líčení (č. l. 112v) tak, že "chtěli mít jistotu, aby poškození (manželé B.) nechtěli peníze ještě jednou, a proto mu směnka připadala jako standardní zajišťovací listina"; tuto výpověď stěžovatele silně podlamuje tvrzení ústavní stížnosti, že vůči poškozené jednal stěžovatel výhradně v úmyslu dosíci pro svého klienta náhradou škody polehčující okolnosti.
Podle přesvědčení Ústavního soudu vystavení směnky do výše předtím převzatých peněz zřetelně nasvědčuje snaze podmínit (zajistit) výplatu hotových peněz dalšími okolnostmi (ve spojitosti s výpovědí poškozené zřejmě změnou či zeslabením její výpovědi v přípravním řízení), z čehož plyne závěr, že naznačené jednání stěžovatele, pokud by vůbec mohlo mít relevantní důsledky, naplňuje (z hlediska občanskoprávních vztahů) typ jednání klasického "do ut fucias", tedy "plním, abys udělal", neboť krytí opětného žádání škody bylo lze (účinněji) zabezpečit prostým potvrzením, že poškozená vyplacenou hotovost přijala jako (částečné) plnění na náhradu škody.
Byť tato úvaha v rozhodovacích důvodech pojatých do odůvodnění rozhodnutí obecných soudů obsažena není, z hlediska tvrzení stěžovatele v ústavní stížnosti je potud rozhodující, že vylučuje závěr o tom, že právní závěry obecných soudů jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, neboť všechny potřebné znaky ať v objektivním či
v subjektivním směru jsou v zmiňovaných zjištěních obsaženy.
Obdobně nedůvodné jeví se tvrzení stěžovatele stran porušení zásady totožnosti skutku; byť lze připustit jistou stylistickou neobratnost (mnohomluvnost) skutkové věty jak ve skutkovém obvinění, tak v obžalobě a odsuzujícím rozsudku, základní znaky jednání, z nichž lze právní kvalifikaci takto inkriminovaného skutku bezpečně odvodit, jsou v ní dány; je určena doba a místo spáchání skutku a v hlavních rysech je skutek ve vztahu k jednání stěžovatele natolik dostatečně popsán, že co do jeho individuality pod aspekty akuzační zásady nevytvářejí nijaké pochybnosti o tom, pro co byl stěžovatel obžalován a za co byl odsouzen, zejména když otázka aplikování právní kvalifikace skutku je nerozhodná.
Na těchto závěrech, z hlediska ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) a v intencích ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, nemůže nic změnit ani stěžovatelem citovaná část odůvodnění rozsudku obecného soudu I. stupně, neboť ve vztahu k dalším rozhodovacím důvodům, vyloženým v tomto odůvodnění, nutno tuto jeho část chápat jen jako (věcně nerozhodné) obiter dictum, které ani samo o sobě ani ve spojitosti s předchozími úvahami obecného soudu protiústavnost vlastního rozhodnutí nezakládá.
Pro důvody takto vyložené nepřisvědčil Ústavní soud tvrzení stěžovatele, že by jím napadené rozhodnutí obecného soudu nepřípustným způsobem zasáhlo do jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu, a protože ani v řízení před obecnými soudy neshledal zvláštní důvody (podmínky), které by jeho ingerenci do rozhodovací činnosti obecných soudů odůvodnily, ty ostatně nebyly stěžovatelem ani tvrzeny, posoudil stěžovatelovu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána již samotnou povahou vyložených důvodů,; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 24. ledna 2001