ECLI:CZ:US:2001:3.US.471.01
sp. zn. III. ÚS 471/01
Usnesení
III. ÚS 471/01
Ústavní soud rozhodl dne 4. října 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J.K., zastoupeného JUDr. B.L., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. dubna 2001, sp. zn. 9 To 46/01, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2000, sp. zn. Ntr 21/97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst.1,§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákon], napadl stěžovatel usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. dubna 2001
(9 To 46/01), jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2000 (Ntr 21/97-74), kterým byl zamítnut jeho návrh na povolení obnovy řízení podaný ve prospěch otce stěžovatele v trestní věci sp. zn. 2 T 4/58, a tvrdil, že uvedenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena ústavně zaručená práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR tím, že obecné soudy se dostatečným způsobem nezabývaly důkazy svědčícími pro povolení obnovy řízení a opomenuly hodnocení nových i původních důkazů. Stěžovatel odkázal na argumentaci vznesenou v jeho návrhu na povolení obnovy řízení, jeho stížnosti a stížnosti JUDr. J.M., které přiložil k ústavní stížnosti. Z těchto důvodů navrhl stěžovatel zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí Krajského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze, jak jsou vpředu označena.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel ve svém návrhu na povolení obnovy řízení sice na "nové důkazy" (interní předpisy ministerstva zdravotnictví upravující náplň funkce, kterou odsouzený - otec stěžovatele - zastával) a na nové údaje původně slyšených svědků MUDr. G.P., doc. MUDr. J.J., doc. MUDr. J.Š. a V.S. poukázal; mýlí se však, pokud se domnívá, že se jimi obecné soudy nezabývaly. S poukazem stěžovatele na listinné důkazy (interní předpisy) se vypořádal již krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí, když uvedl, že pokud jde o nové důkazy, nelze za ně považovat interní předpisy ministerstva zdravotnictví, neboť náplň funkce JUDr. V.K. (otce stěžovatele) byla v původním řízení zjištěna přesně. Výše zmínění svědci byly vyslechnuti již v původním trestním řízení (2 T 4/58). Vzhledem k tomu, že stěžovatel poukázal na nové údaje týkající se těchto svědků, soud I. stupně se je pokusil vyslechnout. Jak plyne z odůvodnění rozhodnutí krajského soudu, svědkyně MUDr. J.J. již zemřela, V.S. se nedostavila z důvodu lékařskou zprávou podloženého nepříznivého zdravotního stavu. MUDr. P. byl přítomen veřejnému zasedání, které se z důvodu nedoručení stěžovateli nekonalo, na další se nedostavil. Byl tedy vyslechnut
doc. MUDr. J.Š. Soud zhodnotil tento důkaz a dospěl k závěru, že nevyšlo najevo nic nového a poukázal na to, že již výslech tohoto svědka ukázal, jak obtížné je požadovat od svědků, aby věrohodně vypovídali o událostech před více než 40 lety. Obecné soudy se rovněž zabývaly tvrzením stěžovatele v návrhu na povolení obnovy řízení stran důvodu jejího povolení dle §278 odst. 4 tr. ř.; krajský soud k tomu uvedl, že nebylo zjištěno, že by policejní orgán, vyšetřovatel, státní zástupce či soudce, působící v původním řízení, byl pravomocně odsouzen za porušení svých povinností v dané věci. Stěžovatel na nikoho trestní oznámení pro porušení povinnosti v souvislosti s trestním stíháním otce nepodával, a proto nebyl dán důvod obnovy z uvedeného důvodu.
Za této situace je zřejmé, že obecné soudy návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení projednaly řádně, v odůvodnění svých rozhodnutí uvedly, jakými úvahami se při rozhodování řídily a z jakých důvodů neshledaly tvrzení stěžovatele souladné s taxativně vymezenými podmínkami povolení obnovy řízení (§278 tr. ř.), z čehož je patrno, že k porušení čl. 36
odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR nedošlo.
Z takto rozvedených důvodů byl návrh na zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů posouzen jako zjevně neopodstatněný [§43 odst. 2 písm. a) zákona] a jako takový odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 cit. zákona).
V Brně dne 4. října 2001