ECLI:CZ:US:2001:3.US.474.01
sp. zn. III. ÚS 474/01
Usnesení
III. ÚS 474/01
Ústavní soud rozhodl dne 9. října 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V.H., zastoupeného Mgr. L.V., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. května 2001,sp. zn. 6 To 47/01, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. března 2001, sp. zn. Nt 104/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 2, odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona], napadl stěžovatel usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. května 2001
(6 To 47/01) a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. března 2001 (Nt 104/2001) a tvrdil, že uvedenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR) a právo na nestranný a spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), a to tím, že obecnými soudy byly ústavně nekonformním způsobem vyhodnoceny důkazy, rozhodnutí obecných soudů postrádají řádná a přesvědčivá zdůvodnění, jsou proto nepřezkoumatelná. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na nálezy Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 398/97, II. ÚS 441/99, III. ÚS 464/99 a III. ÚS 95/99. Stěžovatel navrhl zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí Městského soud v Praze a Vrchního soudu v Praze, jak jsou vpředu označena.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Městský soud v Praze svým usnesením (Nt 104/2001) podle §283 písm. d) tr. ř. zamítl návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení v jeho trestní věci Městského soudu v Praze, sp. zn. 45 T 5/98. Z odůvodnění tohoto usnesení se podává, že stěžovatel byl rozsudkem téhož soudu (45 T 5/98), ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze (6 To 157/99), shledán vinným ze spáchání trestného činu zpronevěry (§248 odst. 1, 4 tr. zák.). Soud I. stupně provedl v řízení o povolení obnovy řízení na veřejném zasedání stěžovatelem navržené důkazy (vyslechl svědky JUDr. Š., J.P., P.D. a J.H.). Stěžovatel dále předložil několik písemných důkazů. Městský soud v Praze vyhodnotil svědecké výpovědi jako zcela nevěrohodné. (Soud I. stupně v této souvislosti uvedl, že lze těžko uvěřit, že by si stěžovatel na uvedené svědky nevzpomněl již v přípravném řízení, navíc bratr stěžovatele J.H. odmítl vypovídat a z výpovědí JUDr. Š. a J.P. vyplynulo, že jsou v přátelském vztahu ke stěžovateli, rovněž tak jako svědek P.D., jeho bývalý spolužák, kterému pomohl sehnat práci. Dále soud rozebírá výpovědi těchto svědků, poukazuje na jejich vzájemné rozpory, příp. na rozpory s důkazy provedenými v předchozím řízení, a to zejména stran solventnosti stěžovatele.)
Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, na jejímž základě dospěl Vrchní soud v Praze k závěru, že v řízení o obnově řízení sice vyšly najevo nové skutečnosti a důkazy soudu I. i II. stupně dříve neznámé, tyto však samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy již dříve známými nemohly odůvodnit jiné rozhodnutí o vině odsouzeného. Stížnost stěžovatele proto zamítl [§148 odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Podle tvrzení stěžovatele obecné soudy porušily nesprávným hodnocením důkazů jeho právo na nestranný a řádný proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR).
Právo na soudní ochranu, jak je stanoví čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, znamená, že Ústavní soud je svou činností povolán k tomu, aby dbal v konkrétní věci na procesní čistotu toho kterého řízení. Z odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení řádně projednaly, v odůvodnění svých rozhodnutí uvedly, jakými úvahami se při rozhodování řídily a z jakých důvodů neshledaly tvrzení stěžovatele souladné s taxativně vymezenými podmínkami povolení obnovy řízení (§278 odst. 1 tr. ř.), z čehož je patrno, že obecné soudy ústavní procesní ustanovení (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod.) neporušily.
V podstatě z obdobných důvodů bylo nutno odmítnout strohé vývody ústavní stížnosti stran porušení čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, odhlédnuto již od toho, že tyto články zakotvují obecné principy týkající se postavení soudní moci ve státě a k jejich porušení by mohlo dojít pouze ve spojení s jiným ustanovením Listiny základních práv a svobod, Ústavy ČR či mezinárodní smlouvy dle čl. 10 Ústavy ČR.
Podstatou ústavní stížnosti byl nesouhlas stěžovatele s hodnocením důkazů provedených obecnými soudy. V této souvislosti sluší poukázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, ve které Ústavní soud vyjádřil právní názor, že není další instancí v soustavě obecných soudů, a již proto mu nepřísluší za dodržení kautel zásady volného hodnocení důkazů, jak se ve věci stalo, "hodnotit" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým rozhodnutím sám neztotožňoval (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994). Vzhledem k tomu, že tento nález byl veřejně publikován (§59 zákona) a stal se tak veřejně přístupný, lze pro odůvodnění tohoto usnesení na rozhodovací důvody v něm vyložené stěžovatele odkázat.
Jako nedůvodný byl shledán v obecné rovině koncipovaný odkaz stěžovatele na nálezy Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 398/97, II. ÚS 441/99, III. ÚS 464/99 a III. ÚS 95/99, neboť pro odlišnost věci jde o odkaz nepřípadný.
Z takto rozvedených důvodů byl návrh na zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů, jak vpředu jsou označena, posouzen jako zjevně neopodstatněný [§43 odst. 2 písm. a) zákona], a jako takový byl odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 9. října 2001