ECLI:CZ:US:2001:3.US.477.2000
sp. zn. III. ÚS 477/2000
Usnesení
III. ÚS 477/2000
Ústavní soud rozhodl dne 3. července 2001, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera, soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka, ve věci ústavní stížnosti Dr. Ing. L. M., zastoupeného JUDr. M. H., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. května 2000, sp. zn. 20 Co 218/99, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 10. července 1998, č. j. 6 C 178/95-102, o neplatnosti právního úkonu, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Návrhem, podaným Ústavnímu soudu osobně dne 9. srpna 2000, se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. května 2000, sp. zn. 20 Co 218/99, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 10. července 1998,
č. j. 6 C 178/95-102, o neplatnosti právního úkonu. Uvedenými rozhodnutími obecných soudů se cítí být dotčen v základním právu na spravedlivé soudní řízení, vyplývajícím z čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a z čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Paktu"), v základním právu na ochranu vlastnictví a pokojné užívání majetku dle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, jakož i v ústavně zaručeném právu, plynoucím z čl. 2 odst. 2 Listiny.
Ze spisu Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. 6 C 178/95, jejž si Ústavní soud vyžádal, jakož i z příloh ústavní stížnosti, bylo zjištěno následující:
Rozsudkem soudu I. stupně bylo v předmětné věci určeno, že přesně označená kupní smlouva, jejímž kontrahentem je i stěžovatel, je co do jedné ideální poloviny převáděných nemovitostí neplatná a co do jedné ideální poloviny převáděných nemovitostí platná. Okresní soud ve Zlíně přitom byl při posuzování předmětné věci vázán pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 24. března 1997, sp. zn. 20 Co 19/97, jenž určil míru platnosti smluv o vydání věcí dle zákona o mimosoudních rehabilitacích, týkajících se daného případu, přičemž dopad uvedeného rozhodnutí pro rozhodování obecných soudů o platnosti postupní smlouvy byl veden zásadou nemo plus iuris ad alium transferre potest, quam ibse habet. V odvolání do uvedeného rozhodnutí soudu I. stupně stěžovatel brojí proti
závěrům rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. března 1997, sp. zn. 20 Co 19/97, pro které je pak obecným soudem dovozována neplatnost části předmětné postupní smlouvy. Odvolací soud ve svém rozhodnutí pak svoji argumentaci omezuje toliko na konstatování vázanosti svým již pravomocným rozsudkem, vydaným v předmětné věci dne
24. března 1998, sp. zn. 20 Co 19/97. Do uvedeného rozhodnutí soudu II. stupně podal stěžovatel dovolání, jež bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2001, č. j.
28 Cdo 2514/2000-198, odmítnuto. Ústavní stížnost je pak opakovanou obsáhlou polemikou s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 24. března 1997, sp. zn. 20 Co 19/97, jehož závěry byly obecné soudy v předmětné věci vázány.
Dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný.
Krajský soud v Brně při posuzování předmětné věci plně respektoval všechny kautely, plynoucí z o. s. ř., respektoval příslušná procesní ustanovení, upravující vázanost pravomocného rozsudku pro všechny orgány (§159 odst. 2 o. s. ř.), tedy i pro něho samotného, svoje rozhodnutí řádně, přiléhavě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnil, přičemž reagoval na argumentaci, jež je shodná s obsahem ústavní stížnosti. Napadeným rozhodnutím tudíž neporušil ani zákaz libovůle (čl. 2 odst. 3, 4 Ústavy, čl. 2 odst. 2, 3 Listiny) ani základní právo na řádný proces (čl. 36 a násl. Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a z čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech).
Nad rámec rozhodovacích důvodů v předmětné věci Ústavní soud toliko poznamenává, že stížnostní důvody svým obsahem nesměřují do ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů, nýbrž do rozhodovacích důvodů pravomocného rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. března 1997, sp. zn. 20 Co 19/97, ve vztahu k němuž je však k datu podání předmětné ústavní stížnosti s ohledem na ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů, ústavní přezkum již vyloučen.
Z těchto důvodů nutno posuzovat návrh stěžovatele na zrušení v ústavní stížnosti napadených rozhodnutí za zjevně neopodstatněný, čímž byl naplněn důvod jeho odmítnutí podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně 3. července 2001