ECLI:CZ:US:2001:3.US.479.2000
sp. zn. III. ÚS 479/2000
Usnesení
III. ÚS 479/2000
Ústavní soud rozhodl dne 8. února 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Evy Zarembové mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. D., zastoupeného JUDr. B. V., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. května 2000, čj. 22 Ca 445/99-21, a rozhodnutí Okresního úřadu v Přerově, referátu okresního pozemkového úřadu, ze dne 9. září 1999, čj. PÚ 445/92-201/4 W/Sk/Vo-6, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel pravomocný rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. května 2000 (22 Ca 445/99-21) a tvrdil, že tímto rozhodnutím jmenovaný obecný soud rozhodující v jeho restituční věci v režimu správního soudnictví, stejně jako správní orgán v řízení předchozím, porušil jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod); podle odůvodnění ústavní stížnosti k porušení již označeného ústavně zaručeného práva došlo tím, že mu nebylo přiznáno vlastnictví k (blíže popsaným a označeným) pozemkům. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil jak vpředu označené rozhodnutí obecného soudu, tak také jemu předcházející rozhodnutí správního orgánu (Okresního úřadu v Přerově, referátu okresního pozemkového úřadu, ze dne 9. září 1999 - PÚ 445/92-201/4 W/Sk/Vo-6).
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak podle odůvodnění ústavní stížnosti, tak podle rozhodovacích důvodů orgánů veřejné moci, vyložených v odůvodnění jejich rozhodnutí, nebylo stěžovateli vlastnictví k nemovitostem přiznáno - stručně shrnuto - proto, že v řízení před správním orgánem stěžovatel svůj nárok zaměřil výslovně na zemědělský majetek, který přešel na stát v důsledku darování, aniž by uplatnil také nárok na majetek vykoupený svého času správním orgánem jeho právnímu předchůdci.
Jakkoli stěžovatel (z podnětu předchozího zrušovacího rozhodnutí obecného soudu) věcnou nesprávnost v rozsahu uplatněných nároků následně (dopisem ze dne 7. dubna 1999) opravil, rozhodující orgány veřejné moci takto uplatněné nároky, byť každý z nich z jiného důvodu, odmítly a důvody, jež je k jejich rozhodnutí vedly, vyložily v odůvodnění svých rozhodnutí. Pokud jde o obecný soud, ten podrobně vyložil, proč a na základě čeho dospěl k závěru, že posuzovaný nárok stěžovatele je prekludován, takže posuzováno z tohoto hlediska je rozhodnutí obecného soudu zcela v souladu se zákonem (§157 odst. 2 o. s. ř.), a proto mu ani z hlediska ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) nelze nic vytknout.
Za naznačené procesní situace tvrzení stěžovatele, že "ze všech jeho podání a souvislostí je zjevné, že od počátku a ve lhůtě žádal navrácení všech pozemků" jednak
(z důvodů vyložených obecným soudem) neobstojí, jednak že pro posouzení důvodnosti ústavní stížnosti je nerozhodné; svoji povahou totiž směřuje vůči legalitě, resp. vůči věcné správnosti rozhodnutí především obecného soudu, ačkoli, jak z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu je patrno, Ústavnímu soudu takový přezkum nepřísluší, leč by k ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecného soudu byly dány zvláštní podmínky
(k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, a další). Takové podmínky však ve věci posuzované ústavní stížnosti shledány nebyly a jejich existenci ostatně stěžovatel ani netvrdil.
Z důvodů takto rozvedených posoudil proto Ústavní soud stěžovatelovu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána jak povahou těchto důvodů, tak konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 8. února 2001