ECLI:CZ:US:2001:3.US.480.01
sp. zn. III. ÚS 480/01
Usnesení
III. ÚS 480/01
Ústavní soud rozhodl dne 3. října 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Vlastimila Ševčíka a JUDr. Pavla Holländera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky P., zastoupené JUDr. M.N., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. dubna 2001, sp. zn. 38 Ca 228/2000, a rozhodnutí Magistrátu hl.m., pozemkového úřadu, ze dne 25. dubna 2000, sp. zn. PÚ 1050/00, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas [§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst.1,§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], brojí stěžovatelka proti pravomocnému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. dubna 2001 (38 Ca 228/2000-34) a rozhodnutí Magistrátu hl.m., pozemkového úřadu, ze dne 25. dubna 2000 (PÚ 1050/00), a tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva v čl. 2 odst. 1, čl. 11 odst. 1, 3 a
čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a to tím, že uvedenými rozhodnutími bylo konstatováno, že vlastníky pozemku parc. č. 2616/27 jsou oprávněné osoby (restituenti), a to za situace, kdy právní předchůdce stěžovatelky (společnost S.) nabyla mimo jiné i tento pozemek příklepem licitátora ve veřejné dražbě podle zák. č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby (dále jen zák. č. 427/1990 Sb.).
Stěžovatelka v ústavní stížnosti dále poukázala na to, že společnost S. nebyla před dražbou informována o tom, že by na daný pozemek byly vzneseny restituční nároky oprávněných osob podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen zákona o půdě), a dovozuje proto, že nabyla předmětný pozemek řádně a v dobré víře, a také zaplatila cenu stanovenou vydražením. Napadenými rozhodnutími pak byla dotčena podnikatelská činnost stěžovatelky, a zejména se zásadně zhoršily podmínky, na jejichž základě právní předchůdce stěžovatelky o koupi nemovitostí rozhodoval, proto jsou dle jejího názoru napadená rozhodnutí v rozporu s čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Za neslučitelné s principy demokratického státu považuje stěžovatelka jednání státu, který na jedné straně v podobě PK pro privatizaci organizoval veřejnou dražbu k nemovitostem zatížených restitučními nároky, na straně druhé, v podobě Magistrátu hl.m., pozemkového úřadu, resp. Městského soudu v Praze, rozhodl, že "vlastníkem vydražených nemovitostí není stěžovatelka".
Stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud rozsudek Městského soudu v Praze a rozhodnutí Magistrátu hl.m., pozemkového úřadu, jak jsou shora označeny, zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Pozemkový úřad Magistrátu hl.m. rozhodl podle §9 odst. 4 zákona
o půdě tak, že oprávněné osoby (M.N. a J.L.) jsou vlastníky nemovitostí parc. č. 2616/27 v k.ú. H., a nejsou vlastníky nemovitostí parc. č. 2616/5 a 2616/6 v k. ú. H. Z odůvodnění rozhodnutí pozemkového úřadu (PÚ 1050/00) se podává, že oprávněné osoby uplatnily restituční nárok v zákonné lhůtě dne 1. října 1991 u pozemkového úřadu [předmětný pozemek, který byl ke dni účinnosti zákona o půdě v držení ÚS, (povinné osoby)]. V mezidobí před vydáním pravomocného rozhodnutí pozemkového úřadu byl předmětný pozemek dne 16. 12. 1993 prodán právnímu předchůdci stěžovatelky v rámci malé privatizace (zákon č. 427/1990 Sb.). Pozemkový úřad dospěl ve svém rozhodnutí k závěru, že podmínky pro vydání pozemku oprávněným osobám byly splněny.
Městský soud v Praze rozhodl o opravném prostředku podaném stěžovatelkou proti správnímu rozhodnutí (hlava třetí, část pátá o. s. ř.) tak, že potvrdil rozhodnutí Magistrátu hl.m., pozemkového úřadu. V odůvodnění svého rozhodnutí poukázal mimo jiné na to, že na převod vlastnictví (prodej ve veřejné dražbě) se vztahuje zákaz dispozice (§5 odst. 3 zákona o půdě). Pozemky, které byly dotčeny restitučními nároky neměly být proto do veřejné dražby zařazeny. Pokud se tak stalo, je nutno tento převod pokládat za neplatný.
Ústavní stížnost byla založena na tvrzení, že napadená rozhodnutí porušují ústavní práva stěžovatelky plynoucí z čl. 2 odst. 1, čl. 11 odst. 1, 3 a čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
V souvislosti s tvrzeným porušením čl. 11 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod lze uvést, že objektem ochrany tohoto článku nemůže být vlastnictví, které se jeví jako sporné, resp. napadenými rozhodnutími bylo konstatováno vlastnické právo jiných osob, a je proto nutno na ně vztáhnout zásadu již dříve Ústavním soudem vyloženou v nálezu ve věci III. ÚS 23/93 (publ. in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1.,
č. 5, Praha 1994), dle níž větu "každý má právo vlastnit majetek" je třeba chápat především jako poukaz ústavního zákonodárce adresovaný zákonodárci obyčejnému, který ve své normotvorné činnosti nesmí z práva na vlastnictví nikoho vyloučit. K porušení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod proto nedošlo, k porušení odst. 3 Listiny základních práv a svobod nemohlo dojít již vzhledem k povaze tohoto ustanovení.
Obdobně nedůvodné je tvrzení stěžovatelky stran porušení čl. 2 odst. 1 a čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Čl. 2 odst. 1 stanoví předpoklady uplatnění základních práv ("demokratické hodnoty"). Tento článek proto může být porušen pouze ve spojení s jiným konkrétním právem či svobodou ústavně chráněnou, odhlédnuto od toho, že stěžovatelka porušení tohoto ustanovení ani blíže neodůvodnila. Podle čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod má každý právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost. Čl. 26 Listiny základních práv a svobod zakotvuje na ústavní úrovni, že každý má právo zvolit si svobodně své zaměstnání založené ať již na výkonu závislé činnosti, anebo nezávislého podnikání či rozvíjení jiné hospodářské činnosti za podmínek stanovených zákonem (např. občanským a obchodním zákoníkem).
Podstatou ústavní stížnosti bylo tvrzení stěžovatelky, že nabyla nemovitost řádným způsobem ve veřejné dražbě. Na tomto místě se sluší poukázat na názor vyjádřený již Ústavním soudem dříve, a to, že veřejnou dražbou, uskutečňovanou podle zákona č. 427/1990 Sb., dochází ke smluvnímu převodu vlastnictví k vydražovaným věcem (k tomu srov. např. nález ve věci IV. ÚS 147/96 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 7., vydání 1., č. 38, Praha 1997) a není proto vyloučena aplikace příslušných ustanovení o vadách právních úkonů; v dané věci neplatnost právních úkonů dle ust. §5 odst. 3 zákona o půdě.
Za tohoto stavu věci je zřejmé, že postupu Městského soudu v Praze, ale i pozemkovému úřadu nelze z ústavněprávních hledisek nic podstatného vytknout, zejména, jestliže obecný soud co do skutkové stránky věci své rozhodnutí přiměřeným a zákonu odpovídajícím způsobem odůvodnil (§157 odst. 2 o. s. ř.) a jeho postup byl v souladu s příslušnými ustanoveními zákona č. 427/1990 Sb., a zákona o půdě.
Pro úplnost lze dodat, že pokud se stěžovatel cítí postupem povinného (ÚS,) poškozen, musí uplatnit toto právo v jiném řízení.
Z takto rozvedených důvodů je zřejmé, že k porušení tvrzených ani jiných ústavně zaručených práv a svobod nedošlo, návrh na zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí Městského soudu v Praze a Magistrátu hl.m., pozemkového úřadu, jak jsou vpředu označena, byl shledán jako zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že pozemkový úřad i Městský soud v Praze postupovaly v intencích příslušných ustanovení uvedených předpisů, a jako takový byl odmítnut [§43 odst. 2 písm. a) zákona].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 3. října 2001