ECLI:CZ:US:2001:3.US.481.2000
sp. zn. III. ÚS 481/2000
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr.Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti podaném P. B., zast. JUDr. J. M., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze, sp. zn. 9 To 239/2000, ze dne 21. 6. 2000 ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 21 T 59/98, ze dne 15. 2. 2000, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti podaný navrhovatelem dne 10. 8. 2000 se tento domáhá zrušení usnesení Městského soudu v Praze, sp. zn. 9 To 239/2000, ze dne 21. 6. 2000 a s ním spojeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 21 T 59/98, ze dne 15. 2. 2000. To proto, že dle jeho názoru napadenými rozhodnutími byla zasažena jeho základní, ústavně garantovaná práva obsažená v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod(dále Úmluva).
Z označeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 21 T 59/98, který si Ústavní soud vyžádal, také zjistil, že navrhovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9, č.j. 21 T 59/98-190, uznán vinným pokusem k trestnému činu ublížení na zdraví dle §222 odst. 1 trestního zákona (dále tr. zák.) ve spolupachatelství dle §9 odst. 2 tr. zák. a byl mu uložen trest odnětí svobody s podmíněným odkladem. Proti uvedenému rozhodnutí se navrhovatel odvolal s tím, že z provedeného dokazování soud vyvodil nesprávné právní závěry, které posléze vedly až k tomu, že byla vyslovena jeho vina. V tomto směru poukázal zejména na nesrovnalosti ve výpovědích poškozeného popisující mechanismus, kterým vznikla jeho zranění a vlastní kvalifikaci jednání navrhovatele právě v těchto souvislostech. O podaném odvolání rozhodoval Městský soud v Praze, který usnesením, č.j. 9 To 239/2000-217, odvolání dle §256 trestního řádu (dále tř.ř.) zamítl. Námitky uplatněné navrhovatelem odmítl, kdy dovodil z provedeného dokazování zranění poškozeného, zabýval se jednotlivými výpověďmi aktérů celého incidentu, a to i z hlediska případných úvah o nutné obraně.
Proti uvedeným rozhodnutím obecných soudů podal navrhovatel návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti s tím, že postupem soudů, který vyústil v napadená rozhodnutí bylo zasaženo jeho základní, ústavně garantované právo obsažené v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále Úmluva) vyjádřené v čl. 6 odst. 1 a tak tedy právo na spravedlivý proces a soudní ochranu. V odůvodnění svého návrhu pak opakoval argumenty a námitky v zásadě uplatněné již v podaném odvolání před obecnými soudy. Zejména namítl opakovaně nepřesvědčivost výpovědi svědka (poškozeného) B., a to stran místa, kde k incidentu došlo a věrohodnosti této výpovědi obecně i z hlediska výpovědí dalších svědků (B., Č.) i z výpovědí společníků navrhovatele. V této souvislosti také poukázal na ustálenou judikaturu Ústavního soudu týkající se provedení důkazů v trestním řízení a jejich hodnocení. V konečném důsledku takto vznesených námitek potom navrhl označená rozhodnutí obecných soudů nálezem zrušit pro porušení shora uvedeného základního práva obsaženého v citované mezinárodní smlouvě, kterou je ČR vázána.
K podanému návrhu se na žádost Ústavního soudu vyjádřil Městský soud v Praze, který poukázal na to, že v návrhu uplatněné námitky jsou shodné s těmi, které navrhovatel vznesl i v jednáních před obecnými soudy. Poukázal na to, že odvolací soud se jimi podrobně zabýval a v tomto směru také bez dalšího odkázal na své rozhodnutí ve věci přijaté.
Ústavní soud vycházeje ze spisového materiálu, který byl v projednávané věci pořízen i z obsahu podaného návrhu a argumentace v něm uvedené i z vyjádření odvolacího soudu dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný. Z hlediska ustavněprávního, které výlučně zakládá ingerenci ústavního soudu do jurisdikční činnosti soudů obecných tak zjistil, že ty ve své rozhodovací činnosti postupovaly ve shodě jak s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod, tak i s namítaným ustanovením Úmluvy. Jádrem podaného návrhu jsou výhrady navrhovatele, které směřují vůči vztahu mezi provedeným dokazováním a právními závěry z nich vyvozených a vůči hodnocení provedených důkazů obecnými soudy. V této souvislosti je na místě uvést, že výhrady uplatněné navrhovatelem v řízení před Ústavním soudem v podstatě byly uplatněny i v odvolacím řízení a nutno dodat, že odvolací soud na tyto výhrady v potřebném rozsahu reagoval. Takto vysvětlil proč uvěřil výpovědi poškozeného, odpovídajícím způsobem hodnotil i výpověď svědka Č., a to zejména i z hlediska časových souvislostí jeho přítomnosti na místě incidentu i jeho odjezdu z tohoto místa, reagoval na výpověď navrhovatele i spoluobviněného F. i svědkyně B. Zabýval se i do úvahy přicházející otázkou nutné obrany i závěry plynoucí z lékařské zprávy o zranění poškozeného a v této souvislosti podaného znaleckého posudku z oboru soudního lékařství a výpovědí samotného znalce. Podaný znalecký posudek i výpověď znalce, k jehož objektivitě nebylo výhrad, potom plně korespondují se závěry (skutkovými i právními), ke kterým dospěly obecné soudy. Z výpovědí znalce totiž jednoznačně plyne, že poranění poškozeného musela vzniknout v průběhu krátkého časového okamžiku, nešla vysvětlit pouhým pádem a mohla snadno vzniknout u poškozeného i těžká újma na zdraví. V kontextu dalších skutkových zjištění (prvotní potyčka poškozeného se silně podnapilým spoluobviněným), lze uzavřít právě s ohledem na způsobená zranění prokazatelnou účast navrhovatele jako další osoby účastné při napadení poškozeného. Z takto provedeného dokazování a závěrů z něj soudy vyvozených (jejich hodnocení) nelze nijakým způsobem dovodit jeho nepřiléhavost či dokonce rozpornost. I v souvislostech s argumenty obsaženými v podaném návrhu nutno připomenout ustálenou judikaturu Ústavního soudu, kdy právě z ústavního hlediska tento se zabývá za časté namítaným rozporem ke kterému může dojít při zákonem stanoveném procesu zjišťování a následného vyhodnocení rozhodných skutečností s vlastním obsahem provedených důkazů. Dle přesvědčení Ústavního soudu se tak v dané věci nestalo, kdy požadovaný (extrémní) rozpor v uvedených souvislostech z důvodů již vyložených neshledal. Nelze než uzavřít, že trestní věc navrhovatele byla projednána i z hlediska požadavků vytyčených čl. 6 odst. 1 Úmluvy, kdy práva v něm obsažená nebyla postupem obecných soudů zasažena.
S poukazem na uvedené tak Ústavnímu soudu nezbylo než podaný návrh dle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2001
JUDr. Pavel Holländer
předseda senátu