ECLI:CZ:US:2001:3.US.489.01
sp. zn. III. ÚS 489/01
Usnesení
III. ÚS 489/01
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti zastupitelstva Libereckého kraje, se sídlem v Liberci, U Jezu 642/2a, zastoupeného JUDr. P. U., advokátem, proti rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 12. června 2001, čj. 10-63/24825/2001, mimo ústní jednání dne 31. října 2001 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Ministerstva práce a sociálních věcí (dále jen "MPSV") ze dne
12. června 2001 (10-63/24825/2001), dle §1 odst. 1 a 2 zákona č. 157/2000 Sb., o přechodu některých věcí, práv a závazků z majetku České republiky do majetku krajů, rozhodlo, že věci, práva a závazky, s nimiž hospodaří J. ústav pro tělesně postiženou mládež, přecházejí dnem účinnosti tohoto rozhodnutí do působnosti Libereckého kraje. Hospodaření ústavu jako organizační složky státu bylo ukončeno k 30. červnu 2001. Zároveň MPSV stanovilo některé podmínky pro další nakládání a hospodaření s předmětným majetkem.
Zastupitelstvo Libereckého kraje (dále jen "stěžovatel") v ústavní stížnosti ze dne
10. 8. 2001, podané dle čl. 87 odst. 1 písm. c) Ústavy ČR, tvrdilo, že napadené rozhodnutí porušuje čl. 11 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 Ústavy ČR. Součástí předmětného rozhodnutí je totiž i omezení výkonu vlastnických práv ve formě podmínek převodu, které prý přesahuje zmocnění obsažené v ustanovení §19 zák. č. 129/2000 Sb., o krajích, podle něhož stát má právo při bezúplatném převodu či přechodu movitých věcí, práv a nemovitostí na kraj vyhradit si stanovení podmínek pro další hospodaření a nakládání s tímto majetkem. Stěžovatel se navíc domnívá, že i citované ustanovení §19 zák. č. 129/2000 Sb. je protiústavní.
Stěžovatel dále tvrdil, že proti napadenému rozhodnutí MPSV nebylo možno podat opravný prostředek podle správního řádu, a proto proti němu (tedy proti rozhodnutí správního orgánu z důvodu porušení zákonnosti) podal, v souladu s ustanovením §244 a násl. občanského soudního řádu, žalobu k obecnému soudu.
Ústavní stížnost je nepřípustná.
Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze podat pouze tehdy, když navrhovatel - před jejím podáním - vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.
V posuzované věci podal stěžovatel ústavní stížnost za situace, kdy zároveň - jak sám uvedl - podal proti v záhlaví označenému rozhodnutí MPSV (tedy orgánu veřejné správy) žalobu k Vrchnímu soudu v Praze, jímž se zjevně zakládají, mění, ruší či závazně určují práva nebo povinnosti právnické osoby (Libereckého kraje). Proto Ústavní soud usuzuje, že stěžovatel podal ústavní stížnost, takže v současné době jde z hlediska zákonných podmínek (§72, §75 zákona) o ústavní stížnost předčasnou, neboť až dosud nebyly všechny procesní prostředky k ochraně jeho práv vyčerpány.
Protože ústavní stížnost stěžovatele byla odmítnuta, obdobný osud sdílí též návrh na zrušení dříve označeného ustanovení zákona (k tomu srov. např. usnesení ve věci
III. ÚS 101/95 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4.,
vydání 1., usn. č. 22, Praha 1996).
Pro takto vyložené důvody Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako nepřípustnou a o ní jako o takové rozhodl odmítavým výrokem [ §43 odst. 1 písm. e) zákona].
Protože o obsahově shodných ústavních stížnostech stěžovatele, směřujících proti rozhodnutím Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, bylo již dříve rozhodnuto usnesením Ústavního soudu ze dne 5. září 2001 (I. ÚS 339/01), případně ze dne 10. září 2001 (II. ÚS 489/01), pro odůvodnění tohoto usnesení zcela postačí stěžovatele odkázat na rozhodovací důvody v těchto rozhodnutích vyložené.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 31. října 2001