ECLI:CZ:US:2001:3.US.511.2000
sp. zn. III. ÚS 511/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Ivany Janů a JUDr. Vladimíra Jurky o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatele V. Z., zastoupeného JUDr. J. P., advokátem, směřujícího proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci ze dne 23. 5. 2000, čj. 35 Co 131/2000-71, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 24. 1. 2000, čj. 16 C 1710/97-56, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel podal dne 29. 9. 2000 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který byl Ústavnímu soudu doručen dne 2. 10. 2000. Předmětný návrh směřoval proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci ze dne 23. 5. 2000, čj. 35 Co 131/2000-71, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 24. 1. 2000, čj. 16 C 1710/97-56, s tvrzením, že jimi byla porušena navrhovatelova základní práva.
Ve smyslu §35 a 75 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, Ústavní soud nejdříve zkoumal, zda jsou dány podmínky řízení, za kterých může ve věci jednat. Po konstatování, že podmínky jsou dány, si vyžádal spis Okresního soudu v České Lípě, sp.zn. 16 C 1710/97 a z něj zjistil, že navrhovatel podal dne 18. 8. 1997 žalobu o náhradu škody za pracovní úraz proti Věznici Stráž pod Ralskem. K pracovnímu úrazu došlo dne 9.12.1991, kdy navrhovatel pracoval v rámci výkonu trestu u soukromé firmy Š., kde si při práci na cirkulárce amputoval tři prsty na pravé ruce.
Okresní soud dne 24. 1. 2000 rozsudkem, čj. 16 C 1710/97-56, žalobu zamítl. Rozhodnutí odůvodnil tím, že navrhovatel pracoval u firmy Š. na základě smlouvy, kterou s ní uzavřela věznice podle §26 odst. 1 zákona č. 59/1965 Sb., v tehdy platném znění. Tato smlouva, ve spojení s rozhodnutím věznice o zařazení navrhovatele do práce, tehdy zcela nahrazovala pracovní smlouvu. Firma, pro kterou navrhovatel pracoval, měla vůči němu v souvislosti s odškodňováním pracovních úrazů stejné povinnosti, jako každý jiný zaměstnavatel vůči svým zaměstnancům. Z toho vyplývá, že za utrpěný pracovní úraz odpovídala firma Š., jako zaměstnavatel, nikoliv věznice, které schází v tomto směru pasivní legitimace.
Uvedený rozsudek napadl navrhovatel odvoláním, v němž uvedl, že nemohl pracovní zařazení k firmě Š. odmítnout, neboť podle tehdy platných právních předpisů by následoval kázeňský trest. Pracoval tedy nuceně, a proto nemohl mezi ním a firmou Š. platně vzniknout pracovněprávní vztah, neboť takový vztah může platně vzniknout jen se souhlasem zaměstnance. V pracovních vztazích vždy vystupoval výhradně vůči věznici, v níž vykonával trest odnětí svobody. Domníval se proto, že odpovědným subjektem je tato věznice.
Krajský soud v Ústí nad Labem-pobočka Liberec rozsudkem ze dne 23. 5. 2000, čj. 35 Co 131/2000-71, rozsudek soudu I. stupně potvrdil. V odůvodnění uvedl, že zákon č. 59/1965 Sb., ve znění platném v době úrazu, stanovil, že za škodu způsobenou odsouzenému ve výkonu trestu odnětí svobody při plnění pracovních úkolů nebo v souvislosti s ním v organizaci nebo v ústavu odpovídá organizace nebo ústav podle zvláštních předpisů. Takovým zvláštním předpisem je zákoník práce. Z toho vyplývá, že za škodu způsobenou při výkonu práce v organizaci odpovídá organizace (dnes zaměstnavatel) a za škodu způsobenou při práci v ústavu odpovídá tento ústav. V daném případě vykonával navrhovatel práci u zaměstnavatele - firmy Š.. Tato firma také odpovídá za škodu způsobenou pracovním úrazem. Protože věznice za škodu neodpovídá, není ve sporu pasivně legitimována.
Uvedený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka Liberec napadl navrhovatel včas ústavní stížností, doplněnou podáním ze dne 2. 10. 2000. Ve stížnosti namítal, že obecné soudy porušily jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, dané mu čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K porušení zmíněných práv mělo dojít tím, že v době, kdy pracoval pro firmu Š. - fyzickou osobu - zákon č. 59/1965 Sb. umožňoval, aby osoby ve výkonu trestu vykonávaly práci pouze ve státních organizacích. Nemohl tedy vzniknout mezi navrhovatelem a touto firmou žádný platný pracovněprávní vztah a firma nemůže být za úraz odpovědná. K práci u zmíněné firmy byl donucen, což bylo v rozporu s mezinárodními dokumenty o lidských právech. Podle svého tvrzení navrhovatel se pokoušel vymáhat náhradu škody po firmě Š., avšak ta v mezidobí zkrachovala a byl na ni uvalen konkurz. Obrátil se proto s nárokem na náhradu škody na věznici, která nese odpovědnost za vzniklý úraz. Soudy se měly, podle názoru navrhovatele, věcí meritorně zabývat a měly rozhodnout o náhradě škody. Tím, že tak neučinily, porušily jeho základní práva, navrhl oba napadené rozsudky zrušit.
Krajský soud v Ústí nad Labem-pobočka Liberec ve svém vyjádření ze dne 13. 11. 2000 odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. Podle jeho názoru zákonodárce neměl v úmyslu vyloučit fyzické osoby - podnikatele z možnosti zaměstnávat odsouzené. Opačný výklad by byl v rozporu se zásadou rovnosti podnikatelských subjektů.
Ústavní soud, pro prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností případu, dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Z obsahu stížnosti vyplývá, že navrhovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadeného ústavní stížností a tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty, ve stížnosti uvedené, jen opakují argumenty, kterými se zabýval obecný soud a s nimiž se v odůvodnění řádně vypořádal.
Obecné soudy dospěly, podle přesvědčení Ústavního soudu k ústavně konformnímu závěru, že za pracovní úraz občana vykonávajícího trest odnětí svobody nepochybně odpovídá přímo fyzická nebo právnická osoba (zaměstnávající subjekt), u níž byl pracovně zařazen, která byla povinna vytvářet podmínky bezpečné práce a na jejímž pracovišti došlo k pracovnímu úrazu. Není přitom rozhodující, zda vztah, v němž byla práce vykonávána, byl uzavřen platně, ani to, podle kterého právního předpisu byl uzavřen. Odsouzení jsou zařazováni do práce na základě smlouvy uzavřené mezi věznicí a zaměstnavatelem. Tato smlouva stanoví podrobnější podmínky, za nichž budou odsouzení vykonávat práce, případně i postup při zaškolení odsouzených k výkonu určených prací a způsob zvyšování jejich pracovní kvalifikace. Při vytváření podmínek k bezpečnosti a ochraně zdraví při práci mají podnikatelský subjekt nebo organizace stejné povinnosti, jaké by měly vůči pracovníkům v pracovním poměru. Takovou smlouvu však není možné považovat za smlouvu, jež by zakládala pracovněprávní vztah mezi odsouzeným a věznicí. Pracovněprávní vztah vzniká mezi odsouzeným a subjektem, u kterého vykonává práci. Tento subjekt vytváří pracovní podmínky, zajišťuje pracovní pomůcky, včetně ochranných pomůcek, bezpečnost práce, přiděluje odsouzenému konkrétní práci, odebírá její výsledky a má z ní zisk. Musí tedy, v rámci hospodářského rizika, nést i odpovědnost za případné škody, které při výkonu práce zaměstnancům vzniknou.
Důvodem pro přenesení odpovědnosti na věznici nemůže být ani skutečnost, že v mezidobí odpovědný subjekt zanikl. Jestliže tedy obecné soudy dospěly k závěru, že věznice nebyla v souzeném případě pasivně legitimována k odpovědnosti za pracovní úraz navrhovatele, je tento jejich závěr ústavně konformní a nemohl zasáhnout do navrhovatelových základních práv daných mu ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo než návrh podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. ledna 2001
JUDr. Vlastimil Ševčík
předseda senátu