ECLI:CZ:US:2001:3.US.515.01
sp. zn. III. ÚS 515/01
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka, o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatele ing. J.V., zastoupeného Mgr. R.K., směřujícím proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 6. 2001, čj. 14 Co 97/2001-141, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel podal dne 21. 8. 2001 návrh na zahájení řízení, který byl Ústavnímu soudu doručen o den později. Předmětný návrh směřoval proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 6. 2001, čj. 14 Co 97/2001-141 (nesprávně označeném jako "rozsudek"), kterým bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 28. 6. 2000, čj. 5 D 1056/95-116. Navrhovatel tvrdil, že jím byla porušena jeho základní práva.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Šumperku, sp.zn. 5 D 1056/95 a z něj zjistil, že dne 24. 8. 1995 zahájil tento soud řízení o projednání dědictví po A.V. Dědici byly děti zemřelé Ing. F.V., J.V., M.H., A.L., J.V. a Ing. J.V. (ústavní stěžovatel). Okresní soud v Šumperku, po řadě jednání, rozhodl dne 28. 6. 2000 usnesením, čj. 5 D 1056/95-116, tak, že pozůstalé děti nabyly na základě zákona pozůstalost rovným dílem. Rozhodnutí soud odůvodnil tím, že zůstavitelka nezanechala závěť, k dědění byly povolány její děti a žádný z dědiců dědictví neodmítl. Mezi dědici nebyla uzavřena dohoda o vypořádání dědictví, protože k návrhu dohody nepřistoupil ing. J.V. Soud tedy postupoval podle §175q odst. 1 písmeno d) občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") a potvrdil dědicům nabytí dědických podílů rovným dílem s tím, že rovným dílem odpovídají za dědické dluhy, kterými jsou náklady pohřbu. Soud podle §175 odst. 3 o.s.ř. nepřihlížel při určení hodnoty dědictví k uplatněné pohledávce ing. J.V. ve výši 24.000,- Kč, když ostatní dědicové tuto jeho pohledávku neuznali.
Toto usnesení napadl navrhovatel dne 1. 8. 2000 odvoláním, ve kterém namítal, že hodnota pozůstalosti byla zjištěna neúplně, protože do dědictví nebyl zahrnut osobní automobil zn. Renault a soudem ustanovený znalec, který oceňoval nemovitosti náležející do pozůstalosti, opomněl ocenit některé nemovitosti. Ty sice nejsou zapsány v katastru nemovitostí na zemřelou, jsou však nepochybně majetkem náležejícím do dědictví. Dále navrhovatel uvedl, že se mu dodatečně podařilo zjistit, že pozůstalá měla na účtu u A. uspořenou hotovost, která rovněž nebyla do dědictví zahrnuta. V podání ze dne 7. 9. 2000 pak uvedl další movité věci, které soud do dědictví nezahrnul.
Krajský soud v Ostravě, jako soud odvolací, dne 29. 6. 2001 usnesením, čj. 14 Co 1056/2001-141, usnesení soudu I. stupně potvrdil. Usnesení odůvodnil tím, že ze spisu okresního soudu o dědictví je zřejmé, že u jednání dne 26. 1. 1998 před soudním komisařem za účasti dědiců, kterého se ing. J.V. nezúčastnil, byl přítomen jeho právní zástupce, byl proveden soupis aktiv a pasiv dědictví a přítomni účastníci řízení navrhli dohodu o vypořádání dědictví. Na dalším jednání dne 25.5.2000, kterého se ing. J.V., ač řádně předvolán, rovněž osobně neúčastnil, byl proveden nový soupis aktiv a pasiv dědictví a byla navržena nová dohoda o vypořádání dědictví. Nato udělil ing. J.V. generální plnou moc Z.S. Ten byl předvolán dne 14. 6. 2000 k jednání před soudním komisařem a na něm sdělil, že podle ing. J.V. nebylo dosud skončeno dědické řízení po jeho otci, neboť neobdržel rozhodnutí o dědictví. Nemůže se proto vyjádřit k aktivům a pasívům dědictví a uzavřené dědické dohodě. Soudní komisař mu proto vydal kopii protokolu ze dne 25. 5. 2000 s tím, že se ing. J.V. písemně vyjádří k soupisu majetku a k navržené dohodě ve stanovené lhůtě. V případě, že se tak ve stanovené lhůtě nestane, má se za to, že se soupisem majetku a jeho oceněním souhlasí a k navržené dědické dohodě nepřistupuje. Odvolací soud dále zjistil, že v této dědické věci bylo nařízeno několik jednání, na které byli řádně pozváni všichni dědicové. Odvolatel nebyl osobně přítomen na žádném z těchto jednání. U prvého jednání dne 12. 1. 1998 byl zastoupen JUDr. V.N., který však po jednání vypověděl plnou moc. Před jednání dne 26. 1. 1998 odvolatel telefonicky soudnímu komisaři sdělil, že jiného advokáta nesehnal a sám se jednání nezúčastní. Dalších dvou jednání před soudním komisařem se odvolatel odmítl zúčastnit. U posledního jednání byl zastoupen Z.S., který však k samotnému meritu věci nic nevěděl. Řízení proto nemohlo být na těchto jednáních skončeno. Pokud jde o namítané movité věci, které měly být podle odvolatele zahrnuty do dědictví, soud poukázal na pravomocné usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 10. 8. 1999, čj. 5 D 1473/94-147, které se týkalo dědictví po otci odvolatele, z něhož zjistil, že ani tam vydaném usnesení se namítané movitosti nevyskytují. V tomto usnesení je uvedeno, že ostatní movitý majetek byl mezi účastníky řízení sporný, zda jej zůstavitel a jeho manželka vlastnili, a proto soud k němu nepřihlédl. Námitky vznesené v tomto řízení se přitom týkaly v podstatě stejných movitých věcí, jako v řízení posuzovaném. Odvolací soud se pokusil odstranit námitky odvolatele ohledně dalšího majetku zůstavitelky tím, že nařídil okresnímu soudu provést jeho nový výslech k této oblasti. Odvolatel do protokolu uvedl, že k věci nemá více co dodat a odvolal plnou moc udělenou Z.S. Dále uvedl, že odvolání proti usnesení okresního soudu bylo vypracováno advokátní kanceláří a nemá k němu co dodat. Protože soud nerespektuje jeho návrhy, považuje za zbytečné cokoli dalšího vypovídat. Jestliže se účastníci, kteří se stali dědici, neshodnou na tom, co patří do aktiv a pasiv dědictví, soud v dědickém řízení tento spor neřeší. Zákon předpokládá, že soud se v dědickém řízení omezí jen na zjištění spornosti a že se při výpočtu čistého majetku ke sporným aktivům a pasívům dědictví nepřihlíží. Dědici se mohou ohledně tohoto majetku nebo dluhu domáhat svých práv žalobou mimo dědické řízení.
Uvedené usnesení napadl navrhovatel včas ústavní stížností, doplněnou podáním ze dne 2. 11. 2001. V návrhu uvedl, že mu nebyl soudem přiznán podíl na nemovitém majetku, konkrétně rodinném domě, studně, chlévu, pozemku p.č. 151, oplocení a dalších. Tento nemovitý majetek byl údajně darován zemřelou jejím vnučkám, které nejsou podle zákona dědičkami. Darovací listina je podle navrhovatele dokladem o vydědění všech zákonných dědiců, což je porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ve znaleckém posudku, ze kterého soud vycházel, byl nesprávně popsán skutečný stav. Soud měl přihlédnout ke znaleckému posudku ing. Kulila, který byl vypracován v dědickém řízení po navrhovatelově otci a týkal se téhož nemovitého majetku. Movité věci, náležející do dědictví, byly nesprávně označeny za nehodnotné. Samotné řízení o dědictví trvalo nepřiměřeně dlouho. Uvedeným postupem obou soudů měla být porušena navrhovatelova základní práva daná mu čl. 11, čl. 37 a čl. 38 Listiny.
Krajský soud v Ostravě, jako účastník řízení, ve svém vyjádření ze dne 20. 11. 2001 poukázal na to, že navrhovateli byla zachována všechna práva, která mu jako dědici v řízení náležela. Vinou navrhovatele, který se neúčastnil řádně ani jednoho jednání před soudním komisařem, ač byl řádně předvolán, nedošlo k uzavření dohody o vypořádání dědictví, třebaže ji spoludědici navrhovali. Pokud navrhovatel ve stížnosti operuje neplatností darovací smlouvy, jeho názor není v souladu se zákonem. Jak vyplývá ze spisu, soudy řádně zjišťovaly aktiva i pasiva dědictví. Soud se pokusil během odvolacího řízení došetřit námitky navrhovatele, to se však vinou navrhovatele nepodařilo.
Ústavní soud, pro prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností případu, dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Z obsahu stížnosti vyplývá, že navrhovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadeného ústavní stížností a tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty, ve stížnosti uvedené, jen opakují argumenty, kterými se zabýval obecný soud a s nimiž se v odůvodnění řádně vypořádal.
Navrhovatel především namítá, že postupem obecných soudů bylo porušeno jeho základní právo dané mu čl. 11 Listiny, podle kterého má každý právo vlastnit majetek a dědění se zaručuje. Ze spisového materiálu vyplývá, že do tohoto základního práva nebylo rozhodnutím soudu zasaženo. Navrhovateli nebylo upřeno právo vlastnit majetek, ani právo být účastníkem řízení, stejně jako ostatním dědicům. Pokud namítá, že darovací smlouvou, kterou darovala zůstavitelka rodinný dům svým vnučkám, byli všichni dědicové vyděděni a že tato darovací smlouva pozbyla přijetím Listiny platnosti od samého počátku, takový názor nemá oporu v žádném zákoně. Podle §469a občanského zákoníku je vydědění jednostranným právním úkonem zůstavitele, který může být učiněn jen z důvodů v zákoně výslovně uvedených a musí být učiněn formou rovněž zákonem stanovenou. Z projevu vůle musí být jednoznačně patrno, koho a z jakého důvodu zůstavitel vyděďuje. K žádnému takovému právnímu úkonu v souzeném případě nedošlo. Pokud se navrhovatel domníval, že byl zmíněnou darovací smlouvou krácen na svých právech, nic mu nebránilo v tom, aby se svých práv domáhal žalobou u příslušného soudu. Jestliže svého práva nevyužil, nelze to vyčítat soudu.
Pokud jde o namítané porušení čl. 37 a čl. 38 Listiny, navrhovatel blíže nespecifikoval, která z tam uvedeným základních práv měla být postupem soudu porušena. Z kontextu návrhu vyplývá, že měl snad na mysli rovnost účastníků (čl. 37 odst. 3) a právo na to, aby věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny). Porušení uvedených základních práv však Ústavní soud neshledal. Ze spisového materiálu vyplývá, že navrhovateli nebylo bráněno, aby se účastnil jednání soudního komisaře i soudů. Na jednání byl vždy řádně předvolán a skutečnost, že se žádného jednání osobně neúčastnil, nebylo způsobeno pochybením soudů, ale jeho vlastní nečinností. Svým jednáním (nečinností) také navrhovatel způsobil, že dědické řízení trvalo velmi dlouho. Pokud soud sporné nemovitosti nezahrnul do aktiv a pasiv dědictví, postupoval v souladu s ust. §175k odst. 3 o.s.ř., když se omezil jen na zjištění spornosti aktiv a pasiv dědictví. Soud nemůže v takovém případě v dědickém řízení, ani za použití vlastního šetření, rozhodnout co patří do aktiv a pasiv dědictví a nemůže ani dědicům uložit, aby podali žalobu, kterou by se domáhali vyřešení sporu. Nic nebrání v takovém případě dědicům, aby se ohledně sporného majetku domáhali svých práv samostatnou žalobou. Podle §483 občanského zákoníku pak platí, že nedojde-li k dohodě dědiců, soud potvrdí nabytí dědictví těm, jejichž dědické právo bylo prokázáno. Tak se v souzeném případě i stalo, když soud potvrdil všem dědicům, jejichž dědické právo bylo prokázáno, nabytí dědictví rovným dílem. Postupoval tedy ústavně konformním způsobem.
Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 6. 2001, čj. 14 Co 97/20001-141, nebylo zasaženo do základních práv navrhovatelů, daných jim ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy a nezbylo mu než návrh podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2001
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu