ECLI:CZ:US:2001:3.US.516.01
sp. zn. III. ÚS 516/01
Usnesení
III. ÚS 516/01
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů města Brna a Magistrátu města Brna, obou se sídlem Brno, Dominikánské nám. 1, obou zastoupených JUDr. M. J., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. června 2001, sp. zn. 30 Ca 82/99, spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti, mimo ústní jednání dne 31. října 2001 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadli stěžovatelé pravomocný rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. června 2001 (30 Ca 82/99-41), jímž bylo zrušeno jemu předcházející rozhodnutí správního orgánu Magistrátu města Brna, odboru rozpočtu a financování, ze dne 12. 4. 1999 (ORF/2206/99), a rozhodnutí Úřadu městské části Brno - Královo Pole, odboru živnostenského a veřejných služeb, ze dne 11. 11. 1998 (OBaS/s/Vr06/92), i výzva podle §73 odst. 1 zák. č. 337/1992 Sb. téhož úřadu ze dne
21. 9. 1998 (OBaS/s/Vr06/92), o zaplacení daňového nedoplatku v částce 960.486,- Kč. Stěžovatelé tvrdili, že uvedeným rozhodnutím obecného soudu bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo dané Listinou základních práv a svobod, a to právo na spravedlivý proces a vlastnické právo.
Stěžovatelé podrobněji nezdůvodnili ústavněprávní aspekty co do tvrzeného porušení (ústavně zaručených) jejich práv, navrhli, aby Ústavní soud rozhodnutí obecného soudu, jak vpředu je označeno, svým nálezem zrušil a odložil vykonatelnost pravomocného soudního rozhodnutí.
Ústavní stížnost je nepřípustná.
Stěžovatelé napadají rozhodnutí obecného soudu, jímž byla stěžovatelova rozhodnutí zrušena (§250j odst. 2 o. s. ř.); obecný soud v režimu správního soudnictví posuzoval v mezích zákonem stanovených zákonnost napadených správních rozhodnutí a dospěl k závěru, že správní orgány nerozhodly v dané věci v souladu se zákonem. Obecný soud své rozhodovací důvody podrobně v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil (§157 odst. 2 o. s. ř.), a to natolik úplně, že mu nelze ani z hlediska ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č.
1/1993 Sb.) nic vytknout.
Rozhodnutí obecného soudu je rozhodnutí konečné, správní orgány jsou vázány právním názorem soudu, proti němuž není přípustný opravný prostředek a v daném stádiu jej nelze napadnout (§250j odst. 3 a 4 o. s. ř.); nejedná se však o rozhodnutí, jímž bylo ukončeno řízení ve věci, která je předmětem ústavní stížnosti (zaplacení daňového nedoplatku). Tímto rozsudkem bylo totiž napadené rozhodnutí správního orgánu (na návrh vedlejšího účastníka MVT kooperativ Brno, družstvo) zrušeno a věc vrácena k dalšímu řízení. Na základě zrušovacího rozsudku bude správní řízení pokračovat před správním orgánem, proti jehož rozhodnutí jsou přípustné opravné prostředky.
Ingerence Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů je tak na místě až tehdy, jestliže řízení před obecným soudem pravomocně skončí (§75 odst. 1 zákona).
Podle ustálené rozhodovací praxe Ústavnímu soudu je ústavní soudnictví založeno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy zejména ne procesními prostředky jak podle procesního, tak případně podle hmotného práva. Pravomoc Ústavního soudu je totiž zaměřena především proti pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci, když oprávnění přezkoumávat jiný zásah orgánu veřejné moci je vymezeno podmínkou, že náprava zjištěných (tvrzených) vad jiným způsobem není možná (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 62/95 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4., vydání 1., č. 78, Praha 1996).
Stěžovatelé v ústavní stížnosti odkazují na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III.ÚS 428/2000; analogie podle tohoto nálezu Ústavního soudu s projednávanou věcí je však pro skutkovou i právní odlišnost nepřiléhavá, a proto ji nelze pro posouzení problematiky stěžovatelů použít.
Z důvodů takto vyložených byla ústavní stížnost stěžovatele posouzena jako nepřípustná a o ní jako o takové bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 1 písm. e) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé.
Pokud jde o návrh stěžovatelů na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, tento vzhledem k obsahu tohoto usnesení a pro povahu vyložených rozhodovacích důvodů ztratil právní i skutkové opodstatnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 31. října 2001