ECLI:CZ:US:2001:3.US.526.2000
sp. zn. III. ÚS 526/2000
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti obchodní společnosti F., spol. s r.o., zastoupené JUDr. J. K., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze, č.j. 287/2000-81, ze dne 15. 6. 2000, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v P.i, č.j. 8 C 241/99-57, ze dne 22. 3. 2000, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatelka osobně dne 1. 9. 2000 podala návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "návrh"). Návrh směřoval proti rozsudku Krajského soudu v Praze, č.j. 29 Co 287/2000-81, ze dne 15. 6. 2000, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v P.i, č.j. 8 C 241/99-57, ze dne 22. 3. 2000. Rozsudkem soudu I. stupně bylo rozhodnuto o tom, že navrhovatelka je povinna zaplatit smluvní pokutu. Podle názoru navrhovatele došlo oběma napadenými rozsudky k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Návrh byl podán včas.
K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 8 C 241/99, vedený u Okresního soudu v P. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že navrhovatelka měla v řízení před obecnými soudy postavení žalované strany, proti níž byla podána žaloba o zaplacení smluvní pokuty ze smlouvy o dílo uzavřené podle §536 a násl. obchodního zákoníku mezi Městskými lesy P. a obchodní společností F., spol. s r.o. Žalovaná se uzavřenou smlouvou zavázala k provedení rekonstrukce objektu hájenky ve sjednaném termínu. Žalobce se podanou žalobou domáhal zaplacení smluvní pokuty ve výši 121 290,- Kč jako 0,1% z ceny díla za 77 dní prodlení od 16. 9. 1996 do 1. 12. 1996. Po provedeném řízení soud I. stupně rozhodl rozsudkem, č.j. 8 C 241/99-57, ze dne 22. 3. 2000, tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 121.290,- do tří dnů od právní moci rozhodnutí. V odůvodnění pak soud I. stupně uvedl, že na základě zjištěného skutkového stavu dospěl k závěru, že žaloba byla důvodná a tvrzení v ní uvedená byla prokázána provedenými důkazy. Smluvní pokuta byla sjednána v uzavřené smlouvě, její výše odpovídá rozsahu sjednaných prací a dohodnuté smluvní ceně. Skutečnost, že žalovaná nedodržela termín dokončení stavby a dostala se tak do prodlení, které trvalo minimálně 77 kalendářních dnů, je podle názoru soudu I. stupně vyvoditelná z provedeného dokazování.
K odvolání žalované rozhodoval ve věci Krajský soud v Praze, který rozsudkem, č.j. 29 Co 287/2000-81, ze dne 15. 6. 2000, potvrdil rozsudek soudu I. stupně. Námitky, které žalovaná uplatnila v podaném odvolání se jednoznačně a výlučně týkaly toho, zda žalovaná dodržela či nedodržela smluvené podmínky a dostala se do prodlení a zda chování žalobce ovlivnilo možnost dodržení smluveného termínu dokončení stavby. V odůvodnění pak odvolací soud uvedl, že souzenou věc je nutno podřídit pod režim obchodního zákoníku. Považoval za prokázané, že na základě výběrového řízení byla dne 6. 6. 1996 uzavřena mezi účastníky smlouva o dílo. Shodně se soudem I. stupně konstatoval odvolací soud skutkový stav projednávané věci. K věci uvedl, že v souzeném případě je cena díla jednoznačně určena, doba prodlení se zhotovením díla byla taktéž nepochybně zjištěna. Argumentace ohledně prováděných víceprací byla ve smlouvě o dílo sepsaná jednoznačným způsobem a není pochybností o tom, že by se snad vícepráce vázaly na smluvní pokutu. Smluvní pokuta se na vícepráce nevztahuje, o vícepracích mělo býti samostatně jednáno a jejich cena měla být nepochybně mezi účastníky ujednána pro případ vzniku víceprací. Námitky žalované uvedené v odvolání se v podstatě netýkaly předmětu sporu, popisovaly věc v širších souvislostech.
Proti oběma uvedeným rozhodnutím podala navrhovatelka návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, protože těmito rozhodnutími, podle jejího názoru, došlo k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Porušení svého základního práva spatřovala navrhovatelka v tom, že obecné soudy ze své úřední povinnosti nepřihlédly ke skutečnosti, že smlouva o dílo byla podle §70 zákona č. 199/1994 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o veřejných zakázkách"), absolutně neplatná. Důvod absolutní neplatnosti spočíval v tom, že výběrové řízení na veřejnou zakázku vyhlásilo a provedlo město P. jako zřizovatel Městských lesů P., kdežto předmětnou smlouvu o dílo uzavřela organizace Městské lesy P., zatímco ze zákona o veřejných zakázkách jednoznačně vyplývá, že zadavatel veřejné zakázky musí být totožný s účastníkem smlouvy. Z §70 citovaného zákona pak vyplývá, že smlouva uzavřená v rozporu s tímto zákonem je neplatná. Oběma soudů byla známa skutečnost, že zadavatelem veřejné zakázky bylo Město P., kdežto účastníkem smlouvy byly Městské lesy P.. Obecné soudy k této skutečnosti, která vyšla v řízení najevo nepřihlížely, jak jim to ukládá §132 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."), ačkoliv k absolutní neplatnosti předmětné smlouvy byly povinny přihlížet z úřední povinnosti. Pokud tak neučinily, nerespektovaly kogentní zákonná ustanovení a porušily tím princip zákazu libovůle v rozhodování a tím v konečném důsledku porušily právo navrhovatelky na spravedlivý proces. Navrhovatelka proto žádala, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil.
K výzvě Ústavního soudu podal stručné vyjádření k návrhu Krajský soud v Praze jako účastník řízení. Ve vyjádření se plně odvolal na odůvodnění napadeného rozsudku a nezabýval se námitkami obsaženými v návrhu.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl navrhovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že navrhovatelka se domáhala právě ochrany svého základního práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
V čl. 36 odst. 1 Listiny je stanoveno, že každý má právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Soudy potom ve smyslu čl. 90 Ústavy ČR jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům a ve smyslu čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR je soudce při rozhodování vázán zákonem.
V předmětné věci byla projednávána žaloba o zaplacení smluvní pokuty na základě smlouvy o dílo, uzavřené mezi Městskými lesy P. jako příspěvkovou organizací, zřízenou Městem P., a navrhovatelkou. Jako předběžnou otázku posuzoval obecný soud i platnost smlouvy, na jejímž základě byla vyžadována smluvní pokuta. Pokud soud v řízení nekonstatoval, že smlouva je neplatná, učinil tak proto, že neshledal důvodů k opačnému rozhodnutí, když mu nelze v dané fázi řízení vytýkat, že by se výslovně touto otázkou nezabýval. Pokud navrhovatelka byla přesvědčena, že byla porušena ustanovení zákona o veřejných zakázkách, měla tuto námitku uplatnit již v řízení před obecnými soudy a nikoliv poprvé až při podání ústavní stížnosti. Z obecného pohledu lze říci, že obě smluvní strany smlouvu o dílo uzavřely bez sebemenších pochybností a také na jejím základě plnily. Skutkově lze doplnit, že navrhovatelka se nechovala způsobem ve smlouvě předpokládaným (plnění ve sjednaném termínu), a proto byla realizována sankce ve smlouvě rovněž sjednaná. Je v rozporu s obecnými zásadami občanského práva, zejména se zásadou dobrých mravů, aby následně byla zpochybňována smlouva oběma stranami svobodně uzavřená jen proto, že jedna ze stran nesplnila závazek takto přijatý. Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů porušení práva navrhovatelky na spravedlivý proces.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. května 2001
JUDr. Pavel Holländer
předseda senátu