ECLI:CZ:US:2001:3.US.552.01
sp. zn. III. ÚS 552/01
Usnesení
III. ÚS 552/01
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. J. L., zastoupeného JUDr. J. K., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. srpna 2001, sp. zn. 28 Cdo 1364/2001, mimo ústní jednání dne 31. října 2001, soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel pravomocné rozhodnutí obecného soudu (Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. srpna 2001 - 28 Cdo 1364/2001-109), jímž bylo zrušeno jemu předcházející rozhodnutí obecného soudu II. stupně (Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 11. 2000 - 24 Co 218/2000-88), o vyklizení nebytových prostor, jež jsou vlastnictvím úpadce I., spol. s r. o.
Stěžovatel tvrdil, že dovolací soud měl aplikovat zákon č. 116/1990 Sb., v tehdy platném a účinném znění, které výslovně zakotvovalo neplatnost smluv uzavřených bez předchozího souhlasu obecního úřadu (§3 odst. 2 a 4). Nejvyšší soud ČR vydal rozhodnutí v rozporu s principem právní jistoty účastníků, když platnost smlouvy posuzoval dle právní úpravy, jež nabyla platnosti a účinnosti až po uzavření smlouvy a po podání žaloby na vyklizení. Dle názoru stěžovatele zákon č. 302/1999 Sb., kterým se mění zákon č.
116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor (účinnosti nabyl dne 3. 12. 1999), zrušil ustanovení §3 odst. 2 a.4 a změnil úpravu uzavírání smluv o nájmu nebytových prostor retroaktivně. Interpretace Nejvyššího soudu ČR je v příkrém rozporu s ústavně zakotvenou povinností soudu být vázán zákonem (čl. 4 Listiny základních práv a svobod).
Uvedeným rozhodnutím obecného soudu se stěžovatel cítí dotčen na svých ústavně zaručených právech plynoucích z čl. 95 Ústavy ČR, čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel podrobněji nezdůvodnil ústavněprávní aspekty co do tvrzeného porušení jeho (ústavně zaručených) práv, navrhl, aby Ústavní soud rozhodnutí obecného soudu, jak vpředu je označeno, svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je nepřípustná.
Ve smyslu §35 a §75 zákona Ústavní soud nejdříve posoudil, zda jsou dány podmínky řízení, za kterých může ve věci jednat. Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona jsou ústavní stížnost oprávněni podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Tyto podmínky ve věci posuzované ústavní stížnosti splněny nejsou.
Jestliže totiž Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 15. srpna 2001
(28 Cdo 1364/2001-109), na návrh vedlejšího účastníka (žalované D. P.), rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, jde v současné době o věc dosud pravomocně neskončenou.
Za této procesní situace je zřejmé, že projednání ústavní stížnosti brání nedostatek zákonných podmínek [§72 odst. 1 písm. a) zákona], a proto o takto podané ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 1 písm. e) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 31. října 2001