ECLI:CZ:US:2001:3.US.562.01
sp. zn. III. ÚS 562/01
Usnesení
III. ÚS 562/01
Ústavní soud rozhodl, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, dne 6. prosince 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka, ve věci navrhovatele E., zastoupeného JUDr. V.J., o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. června 2001, sp. zn. 30 Cdo 2976/2000, a Vrchního soudu v Praze ze dne 1. srpna 2000, sp. zn. 32 Co 14/2000, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel se cestou ústavní stížnosti domáhal zrušení výše citovaných rozhodnutí soudů s tím, že se jimi cítí dotčen na právech, zakotvených v čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, v čl. l, čl. 3 odst. 1 a v čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy. Uvedl, že podle jeho přesvědčení označené soudy ve svých rozhodnutích postupovaly v rozporu s §157 odst. 2 občanského soudního řádu - odvolací soud rozsudek nedostatečně odůvodnil, Nejvyšší soud ČR pak toto pochybení nenapravil, naopak se obdobných nesprávností v odůvodnění svého rozhodnutí také dopustil. Stěžovatel poukázal na obsah smlouvy uzavřené mezi účastníky řízení, na její jednotlivá ustanovení, zejména označená č. 8 a 9, a uvedl, že hodnocení jeho práva na použití postihu vůči žalobkyni pro její jednání nepovažuje za správné.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný [§72 odst. 1 písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Z obsahu rozsudku Nejvyššího soudu ČR č. j. 30 Cdo 2976/2000-88 bylo zjištěno, že jmenovaný soud v řízení o dovolání, přípustném dle §238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, v jakém byly uplatněny dovolací důvody. V odůvodnění rozsudku se vypořádal se všemi uplatněnými námitkami stěžovatele, pokud jde o hodnocení důkazů a posouzení otázky, zda žalobkyně porušila podmínky Smlouvy o vytvoření herecké role a užití uměleckého výkonu a zda na základě tohoto porušení byl žalovaný oprávněn uplatnit vůči žalobkyni ve smlouvě uvedený postih
(čl. 8 a čl. 9), lze v plném rozsahu na toto vyčerpávající odůvodnění odkázat, když zásah do práv, jichž se stěžovatel v návrhu dovolává, zjištěn nebyl.
Pro výše uvedené byl návrh, směřující proti označenému rozsudku Nejvyššího soudu ČR, jako zjevně neopodstatněný odmítnut [§43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Ústavní stížnost, napadající rozsudek Vrchního soudu v Praze, tj. rozsudek, jež není rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně tvrzeného práva poskytuje, byla odmítnuta v souladu s §43 odst. 1 písm. e) a §72 odst. 1 písm. a), odst. 2 citovaného zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2001