ECLI:CZ:US:2001:3.US.585.01
sp. zn. III. ÚS 585/01
Usnesení
III. ÚS 585/01
Ústavní soud rozhodl dne 18. října 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R.F., zastoupeného Mgr. P.D., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. června 2001, sp. zn. 9 To 393/2001, a rozsudku Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 5. dubna 2001, sp. zn. 2 T 153/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel ve své trestní věci, vedené před Okresním soudem ve Žďáře nad Sázavou (2 T 153/2000), usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. června 2001 (9 To 393/2001) a spolu s ním též jemu předcházející rozsudek nalézacího soudu ze dne 5. dubna 2001 a tvrdil, že jmenované soudy svými rozhodnutími porušily jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod); vytknuv oběma obecným soudům "nepřípustnou libovůli v rozhodování", tvrzeními v podstatě shodnými s obsahem odvolání, rozvedl stěžovatel své výhrady vůči způsobu, jakým obecné soudy, a především obecný soud I. stupně, vyhodnotily provedené důkazy, připomenul, že i odvolací soud přisvědčil jeho námitkám co do "jisté kusosti" úvah, na jejichž základě nižší soud hodnotil provedené důkazy a podrobnou rekapitulací důkazní situace a poukazy na rozpory a neurčitosti v konkrétních svědeckých výpovědích dovozoval důvodnost svých tvrzení a ústavněprávní aspekty věci opřel o neoznačenou citaci rozhodovacích důvodů Ústavního soudu z publikovaných nálezů a závěrem navrhl, aby Ústavní soud obě rozhodnutí obecných soudů, jak vpředu jsou označena, svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle rozsudečného výroku nalézacího soudu dopustil se stěžovatel trestného činu ublížení na zdraví (§221 odst. 1 tr. z.), a to tak - stručně shrnuto - že dne 2. června 2000 v pozdních večerních hodinách ve skladu baru P., opakovanými údery pěstí do obličeje poškozenému (M.T.) a jeho sražením mezi pivní sudy způsobil zranění v obličeji, pro které byl poškozený krátkodobě hospitalizován a následně omezen v obvyklém způsobu života po dobu 10 dnů.
Z odůvodnění tohoto výroku (rozsudku nalézacího soudu) se podává, že výrok o vině stěžovatele opřel obecný soud I. stupně především o výpověď poškozeného, jehož skutkové verzi plynoucí z jeho výpovědi u hlavního líčení, ve spojení s dalšími provedenými důkazy, uvěřil; obdobně, jak to učinil odvolací soud, který jím zjištěnou kusost úvah obecného soudu I. stupně doplnil odkazem na obsah spisu a na výsledky dokazování v hlavním líčení, dle nichž poškozený rozpory ve své výpovědi a jiných údajích z přípravného řízení natolik vysvětlil, že s přihlédnutím ke zjištěnému poranění (fraktura nosních kůstek a nosní přepážky) a bezprostřednímu lékařskému ošetření, nebylo důvodu "soudu I. stupně vytýkat, že dospěl k závěru o vině obžalovaného" (stěžovatele).
Za této důkazní a procesní situace není ve stěžovatelově věci dán důvod k ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů; Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací praxi již dříve vyložil, že ústavou daná zásada nezávislosti obecných soudů (čl. 81 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) brání Ústavnímu soudu v přezkumu věcné správnosti či legality jejich rozhodnutí (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995 a další) a že v podstatě z téhož důvodu není dána jeho pravomoc k přezkumu hodnocení důkazů tak, jak je provedly obecné soudy, a to ani tehdy, kdyby Ústavní soud s takovým hodnocením sám nesouhlasil (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994). Výjimky prolamující tyto ústavní bariéry v rozhodovací činnosti Ústavního soudu jsou v zásadě dány jen porušením ústavních principů obsažených především v Listině základních práv a svobod, a to zejména co do procesní čistoty řízení před obecnými soudy (jinými orgány veřejné moci), případně dalšími podmínkami ústavně zaručeného práva na soudní ochranu (čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod), a z nich zejména porušením stanoveného postupu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Sem spadají ku příkladu opomenuté důkazy (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 61/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 10, Praha 1995), logice odporující vady ve volném hodnocení důkazů a jiná zřejmá vybočení ze zásad, jimiž je hodnocení důkazů ovládáno (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 150/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 2., vydání 1., č. 49, Praha 1995) nebo jiné ústavnímu pořádku republiky odporující vady ať již v řízení nebo v rozhodnutí, jimiž řízení skončilo.
Otázky spojené s věrohodností provedeného důkazu, případně porušení důkazního řetězce jako celku vůbec a vytvoření konečného závěru z něj plynoucího, je za zmíněných výjimek výlučným právem obecných soudů; je tomu tak proto, že mimo respekt k volnému hodnocení důkazů je konečný závěr i v intencích konstantní judikatury obecných soudů podmíněn vlastní odpovědností rozhodujícího soudu, do níž je vyloučeno ex post a zvenčí zasahovat. Není proto procesním pochybením, a již vůbec ne protiústavní vadou, jestliže obecný soud uvěří svědkovi A a neuvěří (ku příkladu) stěžovateli, nebo jestliže - jak to učinil ve stěžovatelově věci odvolací soud - přijme vysvětlení, jehož se mu co do rozporů ve výpovědích poškozeného dostalo. Tvrzení stěžovatele stran libovůle v rozhodování obecných soudů není proto na místě, stejně jako jsou nedůvodné jeho odkazy na citáty z neoznačených nálezů Ústavního soudu, které se dotýkaly věcí skutkově i ústavně právně odlišných.
Z důvodů takto rozvedených posoudil Ústavní soud stěžovatelovu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána nejen povahou těchto důvodů, ale - a to především - konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 18. října 2001