ECLI:CZ:US:2001:3.US.596.2000
sp. zn. III. ÚS 596/2000
Usnesení
III. ÚS 596/2000
Ústavní soud rozhodl dne 8. února 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Evy Zarembové mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. H., zastoupeného JUDr. P. K., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. srpna 2000, sp. zn. 29 Cdo 582/2000, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. listopadu 1999, sp. zn. 7 Co 2923/99, a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. srpna 1999, sp. zn. 22 C 166/96, spolu s návrhem na zrušení ustanovení §238 odst. 2 písm. b) v části "a v obchodních věcech 50000 Kč", takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel pravomocné rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR (usnesení ze dne 1. srpna 2000 - 29 Cdo 582/2000-179) a spolu s tím také jemu předcházející rozhodnutí obecných soudů (rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. listopadu 1999 - 7 Co 2923/99-165 a rozsudek Okresního soudu tamtéž ze dne 18. srpna 1999 - 22 C 166/96-148) a tvrdil, že obecné soudy všech tří stupňů svými rozhodnutími porušily jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 Listiny základních práv a svobod) a obsahově shodné ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; podle odůvodnění ústavní stížnosti označená práva obecné soudy porušily:
a) Nejvyšší soud ČR tím, že odmítl jeho dovolání do rozsudku odvolacího soudu v důsledku nejasného právního názoru a "omezil se pouze na poslední fázi řízení", ačkoli "pro celé řízení platí zásada kontinuality", kterou sluší vztáhnout na všechna rozhodnutí v jedné a téže věci vydaná,
b) obecné soudy nižšího stupně tím, že nevyhověly jeho žalobě na peněžité plnění z titulu odpovědnosti za vadně opravené motorové vozidlo, a to přesto, že ze znaleckého posudku a výsledků dokazování jednoznačně vyplynula přímá souvislost mezi vadně provedenou opravou a vzniklou škodou.
Podle odůvodnění ústavní stížnosti, obsahově shodného s jeho stanovisky a závěry pojatými do opravných prostředků [ad b)], obecné soudy I. stupně se nikterak nevypořádaly se závěry znaleckých posudků, a aniž k tomu měly podklad, dospěly k závěru, že stěžovatel neuplatnil reklamaci vad bezprostředně poté, co vada byla v autorizované opravně zjištěna a takto dovodily, že stěžovatel neprokázal na vzniklé škodě zavinění odpůrce.
Aniž by blíže své tvrzení stran porušení již dříve zmíněných práv pod aspekty ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) blíže rozvedl a zdůvodnil, stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud všechna rozhodnutí obecných soudů, jak vpředu jsou označena, svým nálezem zrušil a současně také zrušil ustanovení §238 odst. 2 písm. b) ve slovech "a v obchodních věcech 50000 Kč".
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
ad a) Stěžovatel se mýlí, má-li za to, že "jakýkoli pokyn odvolacího soudu soudu prvostupňovému, v němž jsou aplikována zákonná ustanovení, je právním názorem
[v dané věci měnícím meritum věci jako zákonnou podmínkou přípustnosti dovolání -
§238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], bez ohledu na to, jak je formulován a vytýká-li dovolacímu soudu, že sám zužujícím výkladem pojmu "právní názor" porušil zásady spravedlivého procesu.
V posuzované věci k (opakovaným) zrušením prvostupňového rozsudku došlo v důsledku procesních nejasností (pochybení) obecného soudu, aniž by v kasačních důvodech rozhodnutí odvolacího soudu byl vysloven právní názor co do merita věci, resp. právních závěrů s ním spojených; důvodně proto Nejvyšší soud ČR, jako soud dovolací, v odůvodnění svého odmítavého rozhodnutí dospěl k závěru, že "pouhé pokyny k dalšímu postupu řízení po procesní stránce nejsou (sc. meritorním) právním názorem, kterým by byl soud I. stupně omezen v posuzované věci; takto vyjádřený právní názor je zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí obecných soudů a podle přesvědčení Ústavního soudu mu ani z hlediska ochrany ústavnosti nelze nic vytknout.
ad b) Již samotná povaha stěžovatelových tvrzení, jak vpředu byla souhrnně naznačena, svědčí o tom, že přes ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu, jak tato vyplývá z jeho obecně přístupné judikatury (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky), stěžovatel přehlíží, že k přezkumu věcné správnosti či legality rozhodnutí obecných soudů je Ústavní soud oprávněn toliko za splnění zvláštních podmínek, když jinak je takový přezkum v zásadě z jeho pravomoci vyloučen (k tomu srov. např.
II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, a další); existenci takových podmínek však stěžovatel ani netvrdí, a protože ani Ústavním soudem nebyly zjištěny, nutno dovodit, že přes rozsáhlou a opakovanou polemiku stěžovatele s rozhodovacími důvody obecných soudů jde o tvrzení, která se, jako dotýkající se otázek obecného práva, z ústavněprávního posouzení vymykají.
Obdobně nedůvodné se jeví tvrzení stěžovatele stran vad či neúplnosti ve skutkovém základu věci, jak obecnými soudy byl zjištěn; i zde stěžovatel přehlíží konstantní judikaturu Ústavního soudu, dle níž - pokud nejde o extrémní vybočení ze zásady volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) - Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat hodnocení důkazů, jak je provedly obecné soudy (k tomu srov. např. nález ve věci I. ÚS 478/97 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 14., č. 94, Praha 2000), a že rozhodnutí
o rozsahu dokazování, byť je ovlivňováno procesní aktivitou účastníků řízení, spadá do výlučné pravomoci obecných soudů (k tomu srov. např. usnesení ve věci III. ÚS 124/96 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5., usn. č. 14, Praha 1997); ani v této části ústavní stížnosti existenci (a jakých a v čem spočívajících) extrémních rozporů ve skutkových zjištěních či v jejich vztahu k právním závěrům obecných soudů I. a II. stupně stěžovatel netvrdil, a protože ani Ústavním soudem tak výrazné rozpory s charakterem protiústavních vad řízení nebyly zjištěny, bylo i toto tvrzení stěžovatele shledáno jako nedůvodné.
Ze všech těchto rozvedených důvodů byla stěžovatelova ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána jak povahou těchto důvodů, tak - a to zejména - konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak příkladmo bylo na ni poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Důvody svědčící pro zjevnou neopodstatněnost ústavní stížnosti, ve smyslu ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, zakládají současně nedůvodnost návrhu na zrušení jednotlivého ustanovení zákona, jak vpředu bylo označeno (k tomu srov. např. nález ve věci
III. ÚS 101/95 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4.,
vydání 1., usn. č. 22, Praha 1996), a proto také o něm bylo rozhodnuto obdobným výrokem
[§43 odst. 2 písm. b) zákona].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 8. února 2001