ECLI:CZ:US:2001:3.US.616.2000
sp. zn. III. ÚS 616/2000
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Evy Zarembové, o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatele P. P., zastoupeného JUDr. Z.J., advokátkou, směřujícímu proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 5. 2000, čj. 1 Co 52/2000-90, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 5. 1. 2000, čj. 24 C 80/96-72, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel předal osobně Ústavnímu soudu dne 17. 10. 2000 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který směřoval proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 5. 2000, čj. 1 Co 52/2000-90, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 5. 1. 2000, čj. 24 C 80/96-72, s tvrzením, že jimi byla porušena navrhovatelova základní práva.
Ústavní soud si vyžádal spis Krajského soudu v Brně, sp.zn. 24 C 80/96 a z něj zjistil, že dne 9. 12. 1996 podal navrhovatel tomuto soudu žalobu na ochranu osobnosti. K narušení jeho osobnostních práv mělo dojít na zasedání zastupitelstva Městské části Brno-Židenice jednáním předsedajícího schůze a dvou strážníků městské policie.
Krajský soud rozsudkem dne 5. 1. 2000, čj. 24 C 80/96-72, žalobu zamítl. Rozsudek odůvodnil tím, že bylo prokázáno, že v prosinci roku 1993 probíhalo zasedání zastupitelstva Městské části Brno-Židenice. Jednání se zúčastnil navrhovatel, jako člen zastupitelstva, dále starosta obce, který jednání řídil a k zajištění pořádku byli přizváni dva strážníci Městské policie v Brně. V průběhu jednání strážníci na pokyn předsedajícího schůze navrhovatele vyvedli ze zasedání. Uvedené vyvedení považoval navrhovatel za zásah do svých osobnostních práv a požadoval, aby soud rozhodl o tom, že předsedající schůze a městští strážníci jsou povinni se navrhovateli omluvit a zaplatit mu společně částku 150.000 Kč, jako peněžitou satisfakci. Krajský soud dospěl k závěru, že podle §13 občanského zákoníka občansko právní sankce směřují proti tomu, kdo újmu způsobil. Pokud byla újma způsobena pracovníkem v rámci plnění jeho úkolů, vykonávaných pro organizaci, odpovídá za újmu tato organizace. Starosta obce nebyl jednání přítomen jako soukromá osoba, ale jako starosta, tedy jako představitel samosprávného orgánu, a výzva k vyvedení navrhovatele z jednání zastupitelstva byla součástí plnění jeho povinností, jako řídícího schůze. Strážníci městské policie pak na pokyn starosty zajišťovali při jednání pořádek a navrhovatele ze zasedání vyvedli na pokyn oprávněné osoby. Z těchto skutečností soud vyvodil, že žalovaní vykonávali své pracovní povinnosti, takže nejednali jako soukromé osoby a nejsou ve věci pasivně legitimováni. Proto také soud neprováděl dokazování ve věci samé a žalobu zamítl.
Tento rozsudek napadl navrhovatel odvoláním, ve kterém uvedl, že starosta nemohl jednat jako úřední osoba, neboť zasedání zastupitelstva nebylo v souladu s jednacím řádem. Pokud jde o jednání strážníků městské policie, ti při zákroku překročili rámec služebního příkazu, podle kterého měli při zasedání udržovat klid a pořádek, jednali tedy pouze za sebe.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 24. 5. 2000, čj. 1 Co 52/2000-90, rozsudek soudu I. stupně potvrdil. V odůvodnění uvedl, že soud I. stupně provedl dostatečná skutková zjištění a vyvodil z nich přiměřené právní závěry. Jestliže byl neoprávněný zásah do osobnosti způsoben tím, kdo byl použit právnickou či fyzickou osobou k realizaci její činnosti, postihují občansko právní sankce samotnou fyzickou či právnickou osobu. Pouze v případě, že by zaměstnanec překročil rámec činnosti právnické nebo fyzické osoby (exces), odpovídal by postiženému on sám. K tvrzenému neoprávněnému zásahu do osobnostních práv navrhovatele mělo dojít v rámci realizace činnosti města Brna, Městské části Brno-Židenice. Nepochybně patří do rámce činnosti této právnické osoby organizování zasedání zastupitelstva a ochrana pořádku prostřednictvím městské policie. Nešlo proto o činnost, která by vybočovala z rámce činnosti tohoto subjektu a tedy ani o exces. Podle Vrchního soudu byli použiti takto městem Brno k realizaci jeho činnosti starosta v souvislosti s průběhem zasedání zastupitelstva a strážníci městské policie v souvislosti s udržováním pořádku v zasedací místnosti. Okolnost, zda tuto činnost vykonávali řádně, zda popř. nedošlo k zásahu do osobnostních práv navrhovatele, je v této souvislosti právně bezvýznamná, neboť subjekt, který použil žalované pro realizaci těchto činností, odpovídá za jejich činnost, i kdyby nebyla prováděna správně, i kdyby při ní došlo k neoprávněnému zásahu do práva na ochranu osobnosti.
Uvedený rozsudek napadl navrhovatel včas ústavní stížností, v níž uvedl, že jednáním soudů byla porušena jeho základní práva, daná čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 3, čl. 10 odst. 1 , čl. 17 odst. 1, čl. 21 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K porušení uvedených práv mělo dojít tím, že soudy neprovedly jím navrhované důkazy, nezbytné pro posouzení merita věci. Těmito důkazy mělo být prokázáno, že jednání žalovaných bylo excesem a je tak dána jejich pasivní legitimace.
Vrchní soud v Olomouci, jako účastník řízení, ve svém vyjádření ze dne 27. 11. 2000 uvedl, že pasivní legitimace žalovaných by byla dána jen tehdy, pokud by do rámce činnosti města Brna, Městské části Brno-Židenice nespadalo organizování a řízení jednání zastupitelstva, ke kterému byl tímto způsobem použit starosta městské části a kdyby do rámce činnosti města Brna nespadalo udržování veřejného pořádku, a to i na zasedání zastupitelstva města či jeho části městskou policií, ke kteréžto činnosti byli použiti městští strážníci. Důkazy, navrhované navrhovatelem soudu, směřovaly k tomu, že činnost v uvedeném rámci nebyla vykonávána správně. Tyto důkazy však byly právně bezvýznamné, když za vykonávanou činnost odpovídají ty subjekty, v rámci jejichž činnosti jednaly žalované subjekty.
Ústavní soud, pro prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností případu, dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Z obsahu stížnosti vyplývá, že navrhovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadeného ústavní stížností a tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty, ve stížnosti uvedené, jen opakují argumenty, kterými se zabýval obecný soud a s nimiž se v odůvodnění řádně vypořádal.
Jádrem ústavní stížnosti je posouzení, zda obecné soudy při svém jednání odepřely navrhovateli právo na spravedlivý proces. Od posouzení této otázky se pak odvíjí i posouzení tvrzeného porušení dalších navrhovatelových základních práv. Obecné soudy při svém rozhodování postupovaly v souladu s občanským soudním řádem, když zkoumaly otázku pasivní legitimace žalovaných. Otázka pasivní legitimace je v soudním řízení totiž otázkou základní. Jestliže soudy dospěly k závěru, že žalovaní pasivně legitimováni nebyli a své závěry dostatečně přesvědčivě zdůvodnily (jak se v souzené věci stalo), postupovaly ústavně konformním způsobem. V daných souvislostech nebylo nutné provádět další dokazování, jak to požadoval navrhovatel (zejména dokazování týkající se platnosti přijatých změn jednacího řádu, což vůbec nespadá do pravomoci obecného soudu), protože navrhované důkazy zjevně nemohly přinést poznatky rozhodující pro posouzení pasivní legitimace žalovaných, což také soudy v odůvodnění svých rozhodnutí zákonu odpovídajícím způsobem vysvětily.
Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným postupem obecných soudů nebyla porušena navrhovatelova základní práva, daná mu ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy a nezbylo mu než návrh podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Ústavní soud jen pro úplnost podotýká, že zásah do právem chráněných statků, za který odpovídá právnická nebo fyzická osoba, nemusí nastat jen v rámci plnění úkolů těchto právnických či fyzických osob, pokud je vykonávají osoby v pracovněprávních vztazích, jak by tomu snad mohlo nasvědčovat odůvodnění napadených rozsudků. V této souvislosti se jedná o všechny ty případy, kdy lze jednání fyzických osob přičítat právnické či fyzické osobě. Tedy i o činnost vykonávanou ve služebním poměru, činnost starosty jménem obce apod.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. února 2001
JUDr. Vlastimil Ševčík
předseda senátu