ECLI:CZ:US:2001:3.US.629.2000
sp. zn. III. ÚS 629/2000
Usnesení
III. ÚS 629/2000
Ústavní soud rozhodl dne 24. ledna 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů JUDr. J. a JUDr. E. K., obou zastoupených MUDr. et JUDr. M. K., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. července 2000, sp. zn. 21 Co 392/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadli stěžovatelé pravomocné usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. července 2000 (21 Co 392/2000-66) a tvrdili, že tímto rozhodnutím jmenovaný obecný soud v jejich občanskoprávní věci jim nejen odepřel "ochranu soudu", ale nadto "potlačil jejich občanská práva v rozsahu svobody, důstojnosti a rovnosti podle čl. 1 úst. zákona č. 23/1991 Sb."; podle odůvodnění ústavní stížnosti zakládají stěžovatelé svá tvrzení o porušení označených práv na tom, že Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil usnesení obecné soudu I. stupně (Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. června 2000 - 19 C 126/96-57), jímž řízení o žalobě stěžovatelů (vůči obci hlavní město Praha) na zaplacení 100.000,- Kč s přísl. bylo zastaveno. Po podrobném vylíčení procesního průběhu věci a zdůvodnění jejich stanoviska, dle něhož "si (stěžovatelé) velmi nepřejí, aby pravomoc Obvodního soudu pro Prahu 4 zahrnovala kromě obvyklých povinností soudu podle občanského soudního řádu také dispozici obsahem, rozsahem a splatností jejich nároků, a aby postup soudů v podstatě nahrazoval jejich vůli a jejich jednání", s odkazem na již zmíněná práva, stěžovatelé navrhli, aby pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu (viz vpředu) Ústavní soud svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle obsahu spisu obecného soudu, který byl Ústavnímu soudu k jeho výzvě předložen, stěžovatelé svoji žalobu - stručně shrnuto - odůvodnili (v její naraci) natolik nedostatečně, že obecné soudy obou stupňů ji nepokládaly z hlediska aplikace příslušných norem hmotného práva za dostatečnou, především pro vady v nedostatečně vylíčeném skutkovém stavu, z něhož nebylo možno (v řízení před obecným soudem I. stupně) odvodit, z kterého právního důvodu (a v jakém rozsahu) náhradu škody požadují; i když
stěžovatelé - v opravném řízení - posléze tuto vadu částečně odstranili (náhrada škody za zmenšení hodnoty nemovitostí), zůstávala nejasnost "o jakou nemovitost se jedná, jakou měla hodnotu před vznikem škody a jakou v roce 1995, za který byla (zažalovaná) částka požadována apod."; s přihlédnutím k další vadě, spočívající "v neurčitosti požadavku
na 19% úrok ze zažalované částky", a s odkazem na to, že stěžovatelé byli (opakovaně) "náležitě poučeni o tom, jak mají žalobu doplnit", a také " o možnosti zastavení řízení", jestliže všechny vady nebudou odstraněny, odvolací soud rozhodnutí obecného soudu
I. stupně, jímž (pro neodstranění vad) řízení bylo zastaveno, jako věcně správné a zákonu odpovídající potvrdil.
Podle obsahu téhož spisu podstata věci spočívá v tom, že stěžovatelé, aniž by v žalobě v potřebném rozsahu ozřejmili skutkový základ žalobou uplatněné náhrady majetkové škody, odůvodněné několika skutečnostmi (jde o škody vzniklé nedodržením stavebního povolení výstavby dálnice pro upuštění od protihlukových bariér), zahrnovali tvrzené škody na zdraví, do majetkové oblasti apod., a i když "skutečná škoda, kterou lhostejností žalované (stěžovatelé) utrpěli, je mnohem vyšší", uplatněna byla "zatím paušální částka 100.000,- Kč" .
Vady narace žaloby byly stěžovatelům opětovně vytýkány, případně na ně byli stěžovatelé upozorněni (č. l. 24, 40, 41, 49 apod. spisu obecného soudu), přesto však stěžovatelé setrvali na jimi zvolené právní konstrukci, a dovozovali, že obecné soudy jim ukládají (procesní) povinnosti "nad rámec skutečné žaloby", takže postup obecných soudů "je zcela nepřípustným vstupem práva veřejného do práv občanských a výzvy obecných soudů k odstranění jimi označených vad tak ponechali stranou"; pro úplnost je třeba dodat, že procesní rozhodnutí obecného soudu prošlo opakovaně opravným řízením, v němž (procesní) podstata sporu byla způsobem zcela dostatečným a zřejmým (§157 odst. 2 o. s. ř.) obecnými soudy vyložena, a již proto tvrzení stěžovatelů, že jim "byla odepřena soudní ochrana", neobstojí.
Nejen nauka, ale i konstantní judikatura obecných soudů (k tomu srov. Bureš, Drápal, Mazanec: Komentář k občanskému soudnímu řádu), vyžaduje, aby skutkový základ, z něhož se žalobou uplatněné nároky vyvozují, byl v její naraci rozveden natolik zřetelně a přesně, aby z ní bylo zřejmé, na jakém skutkovém základě má soud - ve vztahu k žalobnímu žádání (petitu) rozhodnout; tato zásada přirozeně platí i tehdy, je-li petitem vyčíslený nárok odvozován z více skutkových okolností (událostí), neboť i v takovém případě musí být zřejmé, z čeho petitem vyčíslený nárok (jde-li o peněžité plnění) sestává a na jakém skutkovém základě spočívá. Tuto procesní zásadu nelze podle přesvědčení Ústavního soudu obejít odkazem na "paušální náhradu", nadto jen "prozatímní", neboť - mimo jiné - jde také
o procesní vztah "rozhodnutí o prozatímním paušálu" jako věci rozsouzené (res iudicata) k případným nárokům následně nově uplatněným.
Z hlediska ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) neshledal proto Ústavní soud ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů taková pochybení obecných soudů, která by svou povahou znamenala porušení stanoveného postupu (čl. 36 Listiny základních práv a svobod) a neshledal ani porušení jiných práv, které stěžovatelé - nesprávně a nepřípadně - odvozují
"z čl. 1 úst. zák. č. 23/1991 Sb."; obsah spisu nesvědčí o tom, že by obecné soudy stěžovatelům jakkoli bránily v uplatnění jejich procesních práv, případně že by s nimi jednaly v rozporu s jim uloženými povinnostmi.
Ústavní stížnost stěžovatelů byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána již samotnou povahou vyložených důvodů; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 24. ledna 2001