ECLI:CZ:US:2001:3.US.635.2000
sp. zn. III. ÚS 635/2000
Usnesení
III. ÚS 635/2000
Ústavní soud rozhodl dne 8. února 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Evy Zarembové mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. N., zastoupeného JUDr. J. S., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. srpna 2000, sp. zn. 10 To 397/2000, a rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 19. června 2000, sp. zn. 2 T 12/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel pravomocný rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 29. srpna 2000 (10 To 397/2000-69) a tvrdil, že tímto rozhodnutím jmenovaný obecný soud porušil jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod); podle odůvodnění ústavní stížnosti stalo se tak tím, stručně shrnuto, že Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, který posuzoval jak jeho odvolání, tak odvolání státního zástupce (změna rozsudku obecného soudu I. stupně), uznal jej vinným trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky [§201 písm. a) tr. z.] a trestným činem maření úředního rozhodnutí [§171 odst. 1 písm. c) tr. z.], ačkoli - jak podrobně v odůvodnění ústavní stížnosti rozvádí - skutková podstata trestného činu dle §201 písm. a) tr. z., při správném (stěžovatelem podaném) výkladu, inkriminovaným jednáním stěžovatele naplněna nebyla. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud rozhodnutí odvolacího soudu, jak vpředu je označeno, svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstata ústavní stížnosti, jak vpředu je stručně shrnuta, spočívá v tvrzené nesprávnosti interpretace skutkové podstaty trestného činu dle §201 písm. a) tr. z., a tudíž jako taková směřuje proti legalitě rozhodnutí obecného soudu. Zde však stěžovatel přehlíží, že přezkum věcné správnosti, stejně tak jako přezkum legality rozhodnutí obecných soudů, podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, Ústavnímu soudu nepřísluší, leč by pro jeho ingerenci do rozhodovací činnosti obecných soudů byly dány zvláštní podmínky (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, a další). Takové podmínky však ve věci posuzované ústavní stížnosti shledány nebyly a jejich existenci stěžovatel ostatně ani netvrdil.
Rozhodnutí odvolacího soudu (ústavní stížností napadený rozsudek) je způsobem zcela odpovídajícím zákonu odůvodněn (§125 tr. ř.), a to včetně výkladu, proč pokládá odvolací soud důvody předchozího zrušujícího rozhodnutí za nesprávné; podrobný výklad znaků zpětnosti, jako zákonných znaků objektivní skutkové podstaty posuzovaného trestného činu [§201 písm. a) tr. z.], podaný odvolacím soudem, tak vylučuje tvrzení stěžovatele, že odvolací soud (v posuzovaném rozhodnutí) svůj právní názor "nepochopitelně změnil".
Z důvodů takto rozvedených posoudil Ústavní soud stěžovatelovu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána nejen povahou těchto důvodů, ale - a to především - konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak na ni bylo poukázáno.
O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 8. února 2001