ECLI:CZ:US:2001:3.US.643.99
sp. zn. III. ÚS 643/99
Usnesení
III. ÚS 643/99
Ústavní soud rozhodl dne 8. února 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Evy Zarembové mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. L., zastoupené JUDr. L. Š., advokátkou, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. září 1999, sp. zn. 2 Cdon 2079/97, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. června 1997, sp. zn. 9 Co 315/97, ve spojení s návrhem na zrušení části zákona č. 550/1991 Sb., §20a odst.1, transformovaného do zákona č. 48/1997 Sb., §55 odst. 1, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která po odstranění formálních vad (§34 odst. 1 zák. č.
182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) splňovala náležitosti návrhu na zahájení řízení [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1, 2 a 4 zákona], brojí stěžovatelka proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. září 1999 (2 Cdon 2079/97-56) a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. června 1997 (9 Co 315/97) a tvrdí, že těmito rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu dané Listinou základních práv a svobod čl. 36 odst. 1 a právo dle čl. 90 Ústavy ČR. Tvrzení stran porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelka spatřuje v tom, že jí soudy "neposkytly zákonem stanoveným způsobem ochranu pro její práva a rozhodování soudu bylo v rozporu s dobrými mravy".
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Jde-li o návrh zjevně neopodstatněný, senát jej mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne [§72 odst. 1 písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zákona].
V napadených rozsudcích obecných soudů ani v samotné ústavní stížnosti Ústavní soud neshledal tvrzený zásah do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, mimo jiné protože z odůvodnění rozsudků obecných soudů je patrno, že tyto soudy se zcela vyčerpávajícím způsobem (§132 o. s. ř.) vypořádaly se všemi skutečnostmi rozhodnými pro ústavně souladné posouzení stěžovatelkou uplatněných nároků, stejně jako se vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí se všemi námitkami, které stěžovatelka v řízení před nimi uplatnila, a proto stěžovatelčinu ústavní stížnost posoudil jako zjevně neopodstatněnou.
Stěžovatelka se svou ústavní stížností spojila návrh na zrušení části zákona [§64
odst. 1 písm. d) zákona], a to ustanovení §55 odst. 1 zák. č. 48/1997 Sb. Ústavní soud však neshledal, že by obecné soudy rozhodovaly v rozporu s platnou právní úpravu, popřípadě contra legem, když svá rozhodnutí založily na interpretaci a aplikaci platných zákonných ustanovení a rozhodovaly tedy podle platné právní úpravy. Protože Ústavní soud neshledal namítanou protiústavnost citované části zákona a ústavní stížnost stěžovatelky byla shledána jako zjevně neopodstatněná, nejsou dány podmínky pro postup dle ustanovení §78 odst. 1 zákona (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 101/95 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4., vydání 1., usn. č. 22, Praha 1996) a také o něm bylo rozhodnuto obdobným výrokem [§43 odst. 2 písm. b) zákona].
S ohledem na takto rozvedené důvody byl návrh stěžovatelky shledán zjevně neopodstatněným a v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona byla ústavní stížnost v celém rozsahu odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 8. února 2001