ECLI:CZ:US:2001:3.US.672.2000
sp. zn. III. ÚS 672/2000
Usnesení
III. ÚS 672/2000
Ústavní soud rozhodl dne 24. ledna 2001, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera, soudců JUDr. Vlastimila Ševčíka a JUDr. Vladimíra Jurky, ve věci ústavní stížnosti H. P., zastoupené JUDr. V. V., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. srpna 2000, č. j. 23 Cdo 1677/98-94, Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. května 1998, č. j. 5 Co 684/98-70, a Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 19. prosince 1997, č. j. 2 C 390/97-31, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatelka, která se domáhala zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. srpna 2000, č. j. 23 Cdo 1677/98-94, Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. května 1998, č. j. 5 Co 684/98-70, a Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 19. prosince 1997, č. j. 2 C 390/97-31, uvedla v ústavní stížnosti, že se rozhodnutími soudů cítí dotčena na právech, zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Vyslovila přesvědčení, že soudy nesprávně vyložily restituční zákon, zejména ustanovení §7 odst. 1, a zamítnutím žaloby, kterou se domáhala uložení povinnosti žalovanému uvést označené nemovitosti, poškozené požárem, do stavu, v jakém byly ke dni doručení výzvy k jejich vydání, jí způsobily novou křivdu.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy [§72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Z obsahu spisu Okresního soudu v Jindřichově Hradci sp. zn. 2 C 390/97 a rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. srpna 2000, č. j. 23 Cdo 1677/98-94, zásah do práv, jichž se stěžovatelka v návrhu dovolává, shledán nebyl. Nejvyšší soud ČR se v rozhodnutí o dovolání a v jeho vyčerpávajícím odůvodnění vypořádal s námitkou stěžovatelky, vztahující se k aplikaci ustanovení §7 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb., a proto na jeho obsah lze odkázat.
S ohledem na výše uvedené byl návrh, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR, č. j. 23 Cdo 1677/98-94, jako zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnut. Pokud jde o ústavní stížnost, napadající výše označené rozsudky soudu I. a II. stupně, pak důvod k jejímu odmítnutí vyplývá z ustanovení §72 odst. 2 a 4 a §43 odst. 1 písm. e) citovaného zákona.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně 24. ledna 2001