ECLI:CZ:US:2001:3.US.703.2000
sp. zn. III. ÚS 703/2000
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti podaném L. K., zast. JUDr. H. T., advokátkou, proti usnesení Městského soudu v Praze, sp. zn. 9 To 220/2000, ze dne 25. 7. 2000, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 30 T 72/99, ze dne 26. 1. 2000, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Návrhem ze dne 4. 12. 2000, doplněným podáním ze dne 12. 2. 2001 navrhovatel brojil proti shora označeným rozhodnutím obecných soudů s tím, že jejich vydáním bylo zasaženo jeho základní právo na soudní ochranu a spravedlivý proces vyjádřené článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále LSZP) a článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále Úmluva).
Z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 30 T 72/99, Ústavní soud zjistil, že navrhovatel byl rozsudkem téhož soudu, č.j. 30 T 72/99-157, ze dne 26. 1. 2000 uznán vinným trestným činem krádeže dle §247 odst. 1, 2 trestního zákona (dále tr. zák.), dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu. Proti uvedenému rozhodnutí se navrhovatel odvolal s tím, že soud I. stupně měl vycházet z verze jeho obhajoby a neměl ho uznat vinným. O podaném odvolání rozhodoval Městský soud v Praze, který usnesením, č.j. 9 To 220/2000-182, zrušil rozsudek v části týkající se výroku o náhradě škody (a znovu v této části rozhodl) a jinak ponechal napadený rozsudek nedotčen. V odůvodnění tohoto svého rozhodnutí potom dospěl k závěru, že soud I. stupně provedl dokazování v souladu s trestním řádem a v rozsahu, který mu umožnil učinit odpovědné rozhodnutí. Poukázal na zásadní svědecké výpovědi, jejich hodnocení stran věrohodnosti těchto (zejména i vysvětlení svědka R. B.). Z takto zjištěného skutkového stavu potom soud I. stupně odvodil příslušné právní závěry, které jej vedly k uznání viny navrhovatele, kdy ani v tomto směru odvolací soud neshledal namítané pochybení.
Proti uvedeným rozhodnutím obecných soudů podal stěžovatel návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti s tím, že jejich vydáním byla zasažena jeho základní práva na soudní ochranu a spravedlivý proces, vyjádřená již zmiňovaným zasažením čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Má za to, že přijatá rozhodnutí obecných soudů nejsou řádně odůvodněna, když některé důkazy (zejména v neprospěch navrhovatele) byly nadhodnoceny, jiným nebyla věnována potřebná míra. Z pohledu projednání trestní věci navrhovatele dospěl ke konečnému závěru, že právní závěry učiněné obecnými soudy jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Proto navrhl obě napadená rozhodnutí zrušit.
Na vyžádání Ústavního soudu se k věci vyjádřil Městský soud v Praze, který v něm uvedl, že ke všem námitkám uvedeným navrhovatelem se dostatečným způsobem vyjádřil v rámci odůvodnění svého rozhodnutí, na jeho závěrech trvá. Městské státní zastupitelství v Praze se svého postavením vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem vzdalo.
Ústavní soud po zvážení všech skutečností plynoucích z uvedených spisových materiálů, argumentace podané navrhovatelem i vyjádření Městského soudu v Praze dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný. Nezbývá než opakovaně uvést, že z hlediska ústavně právního, které zakládá vlastní ingerenci Ústavního soudu do jurisdikční činnosti soudů obecných, že ty ve své rozhodovací činnosti postupovaly ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, tedy té, která upravuje navrhovatelem namítané porušení jeho práva na soudní ochranu. Dokazování provedené obecnými soudy v projednávané věci totiž nevykazuje vady (vadný postup) tak, jak dovozuje navrhovatel, když ke způsobu jeho provedení i jeho rozsahu nemá výhrad ani Ústavní soud. V naznačeném směru obecné soudy totiž respektovaly nepochybně příslušný procesní předpis (trestní řád) a v souladu s ním provedené dokazování umožnilo obecným soudům učinit závěr, že takto zjištěný skutkový stav jim také dovodil učinit přesvědčivý závěr o vině navrhovatele. Následné právní hodnocení potom odpovídá zjištěnému skutkovému stavu a nelze mít za rozumné tvrzení, že s provedenými důkazy je v extrémním rozporu (jak dovozuje navrhovatel). Jen pro úplnost je na místě poukázat na odpovídající závěry plynoucí z výpovědi jednotlivých svědků, soudem slyšených, a to i z hlediska jejich významu, s důrazem na jejich věrohodnost a přesvědčivost. Nelze než uzavřít, že namítaný postup obecných soudů nenese rysy protiústavnosti spatřované navrhovatelem v postupu označeném jako odmítnutí soudní ochrany či práva na spravedlivý proces.
S poukazem na uvedené tak Ústavnímu soudu nezbylo než podaný návrh, jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. května 2001
JUDr. Pavel Holländer
předseda senátu