ECLI:CZ:US:2001:3.US.706.2000
sp. zn. III. ÚS 706/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatele Ing. Z. F., zastoupeného Mgr. M. V., advokátem, směřujícímu proti rozhodnutí policejního prezidenta Policie ČR č. 381, ze dne 2. 10. 2000, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel podal dne 4. 12. 2000 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který byl Ústavnímu soudu doručen o den později. Předmětný návrh směřoval proti rozhodnutí ve věcech kázeňských policejního prezidenta Policie ČR č. 381 ze dne 2. 10. 2000 s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva daná mu čl. 2 odst. 2 a 3 a čl. 4 odst. 1 a 4 a čl. 9 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ve smyslu §35 a 75 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, Ústavní soud nejdříve zkoumal, zda jsou dány podmínky řízení, za kterých může ve věci jednat.
Podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení.
Napadené rozhodnutí o uložení kázeňského trestu snížení funkčního platu bylo navrhovateli uloženo podle §32 odst. 1 zákona ČNR č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Podle §137 odst. 1 písmeno c) téhož zákona, může policista podat u soudu návrh na přezkoumání rozhodnutí služebního funkcionáře o uložení kázeňského trestu. Ve smyslu ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, je návrh na přezkoumání rozhodnutí o uložení kázeňského trestu procesním prostředkem, který zákon dává navrhovateli k ochraně jeho práv.
Navrhovatel se v návrhu rovněž dovolává ust. §75 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, podle kterého ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, která svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo. Pro své tvrzení však neuvedl jediný argument a nijak nezdůvodnil, proč nevyužil svého práva, daného mu zákonem č. 186/1992 Sb. a neobrátil se na obecný soud.
Při dodržení jednoroční lhůty, vyžadované ustanovením §75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., je druhou podmínkou pro přijetí ústavní stížnosti, která nesplňuje předpoklady přípustnosti podle odstavce 1. citovaného ustanovení, skutečnost, že věc svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Tuto skutečnost nutno spatřovat v požadavku obecného dosahu rozhodnutí v dané věci. Ústavní soud přitom vychází ze zásady, že jde o výjimku z obecného pravidla, což značí, že takové ustanovení nelze vykládat rozšiřujícím způsobem.
Ze spisového materiálu vyplývá, že navrhovatel namítá, že napadené rozhodnutí bylo vydáno proto, že odmítl splnit protiprávní požadavky nadřízeného. V napadeném rozhodnutí se však navrhovateli vytýká nekvalitní práce. Vyřešení takto vzniklého rozporu, kdy stojí tvrzení proti tvrzení, však není věcí Ústavního soudu, ale soudu obecného; tato otázka tedy nepřesahuje podstatně vlastní zájmy stěžovatele ve smyslu ust. §75 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo než návrh podle §43 odst. 1 písmeno e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního osudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. února 2001