ECLI:CZ:US:2001:3.US.718.2000
sp. zn. III. ÚS 718/2000
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatele ing. J. T., zastoupeného Mgr. R. Ch., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze, č.j. 22 Co 282/2000-26, ze dne 28. 8. 2000, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2, č.j. 20 C 190/99-14, ze dne 13. 3. 2000, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel osobně podal dne 8. 12. 2000 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "návrh"). Návrh směřoval proti rozsudku Městského soudu v Praze, č.j. 22 Co 282/2000-26, ze dne 28. 8. 2000, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2, č.j. 20 C 190/99-14, ze dne 13. 3. 2000, kterým byla zamítnuta žaloba navrhovatele proti Všeobecné zdravotní pojišťovně o úhradu poskytnuté zdravotní péče. Napadenými rozhodnutími bylo podle názoru navrhovatele porušeno jeho právo zakotvené v čl. 31 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v důsledku toho došlo i k porušení čl. 4 odst. 1 Listiny. Návrh byl podán včas.
K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 20 C 190/99, vedený u Obvodního soudu pro Prahu 2. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že navrhovatel se žalobou, podanou u uvedeného soudu, domáhal po Všeobecné zdravotní pojišťovně zaplacení částky 3.070,77 s příslušenstvím z titulu úhrady za poskytnutou zdravotní péči v rámci jeho zdravotního pojištění, když za poskytnutou zdravotní péči zaplatil přímo Horské nemocnici ve Vrchlabí. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem č.j. 20 C 190/99-14 ze dne 13. 3. 2000 žalobu zamítl. V odůvodnění soud I. stupně uvedl, že navrhovatel, jak bylo v řízení prokázáno, se nechal ošetřit v Horské nemocnici Vrchlabí, přičemž nešlo o akutní a neodkladnou zdravotní péči. Horská nemocnice v době poskytnutí zdravotní péče neměla uzavřenou smlouvu s Všeobecnou zdravotní pojišťovnou, která provádí veřejné zdravotní pojištění navrhovatele. Podle zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o veřejném zdravotním pojištění"), se poskytnutá zdravotní péče hradí přímo zdravotnickému zařízení a nikoliv pojištěnci. Přímo pojištěnci podle §5 zákona č. 551/1991 Sb., o Všeobecné zdravotní pojišťovně, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Všeobecné zdravotní pojišťovně"), může pojišťovna hradit pouze akutní a neodkladnou péči poskytnutou v zahraničí. Z uvedeného vyplývá, že navrhovatel k podání takové žaloby není aktivně legitimován. Dále soud I. stupně, pokud jde o námitku navrhovatele, že nemůže být nucen absolvovat lékařské ošetření pouze v těch nemocnicích, které mají smluvní vztah se Všeobecnou zdravotní pojišťovnou, uvedl, že v této otázce je nutno odkázat na ustanovení §11 odst. 1 písm. b) zákona o veřejném zdravotním pojištění, které pojištěnci umožňuje výběr zdravotnického zařízení za podmínky, že toto zdravotnické zařízení je ve smluvním vztahu se zdravotní pojišťovnou, která provádí jeho zdravotní pojištění.
K odvolání navrhovatele rozhodoval ve věci Městský soud v Praze, který rozsudkem, č.j. 22 Co 282/2000-26, ze dne 28. 8. 2000, potvrdil rozsudek soudu I. stupně. V odůvodnění uvedl, že se ztotožnil se skutkovým i právním hodnocením soudu I. stupně. Dále uvedl, že právní úprava zdravotního pojištění nediskriminuje pojištěnce, který si paušálně platí zdravotní pojištění, za tím účelem si zvolí zdravotní pojišťovnu a má právo na poskytnutí zdravotní péče hrazené zdravotním pojištění bez její přímé finanční úhrady. Úhrada takové poskytnuté péče je vždy věcí zdravotnického zařízení, které péči poskytlo, a zdravotní pojišťovny, u níž je pacient pojištěn.
Proti oběma rozhodnutím obecných soudů podal navrhovatel návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, protože napadenými rozhodnutími bylo, podle jeho názoru, porušeno jeho základní právo zakotvené v čl. 31 Listiny, přičemž došlo i k porušení čl. 4 odst. 1 Listiny. Porušení uvedených ustanovení spatřoval navrhovatel v tom, že mu byla poskytnuta zdravotní péče, která je hrazena ze zdravotního pojištění a je proto povinností Všeobecné zdravotní pojišťovny poskytnutou péči uhradit. Podle jeho názoru je úplně jedno, zda tuto péči poskytlo zdravotnické zařízení, které je ve smluvním vztahu s pojišťovnou či nikoliv. Dále navrhovatel uvedl, že ze žádného právního předpisu nevyplývá, že je povinen vyhledávat zdravotní pomoc pouze u lékaře nebo zdravotnického zařízení, jež jsou ve smluvním vztahu se Všeobecnou zdravotní pojišťovnou. Žalobcovo právo na výběr zdravotnického zařízení podle §11 odst. 1 písm. b) zákona o veřejném zdravotním pojištění nelze považovat za uloženou povinnost. Nelze přičítat k jeho tíži, že si dokázal sehnat zdravotnické zařízení mimo garantovanou síť. Dále navrhovatel uvedl, že porušení svých práv spatřuje i v tom, že nemá právo na výběr lékaře či zdravotnického zařízení, byť by byli ochotni zdravotní péči poskytnout. Porušení čl. 31 Listiny spatřuje i v tom, že odkladná zdravotní péče poskytnutá nesmluvním zdravotnickým zařízením, která je jinak bezplatná, není ze strany Všeobecné zdravotní pojišťovny hrazena. Navrhovatel proto žádal, aby Ústavní soud zrušil obě napadená rozhodnutí.
K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření i Městský soud v Praze jako účastník řízení. Ve vyjádření plně odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí a uvedl, že dále setrvává na stanovisku, že pojištěnec nemá vůči zdravotní pojišťovně právní nárok na přímou úhradu nákladů vynaložených za péči poskytnutou tuzemským soukromým zdravotnickým zařízením, které nemá uzavřenu smlouvu se zdravotní pojišťovnou. Městský soud v Praze proto navrhoval, aby Ústavní soud podaný návrh jako bezdůvodný zamítl.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo provádět dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl navrhovatel účastníkem, porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že navrhovatel se domáhal právě ochrany svého základních práva podle čl. 31 Listiny, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Článek 31 Listiny zakotvuje právo každého na ochranu zdraví a právo občana na základě veřejného pojištění na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon. K výkladu tohoto práva je zapotřebí ještě uvést čl. 41 odst. 1 Listiny, který stanoví, že práv uvedených ve vyjmenovaných ustanoveních, mezi něž patří i čl. 31, se lze domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí. Při výkladu ustanovení čl. 31 věta druhá je nutno si uvědomit podstatu zakotveného práva, totiž právo na bezplatnou zdravotní péči na základě veřejného pojištění za podmínek, které stanoví zákon. Z uvedeného je nutno vyvodit, že právo na bezplatnou zdravotní péči není neomezené, ale může být realizováno pouze v hranicích stanovených zákonem. Tímto zákonem je zákon o veřejném zdravotním pojištění, který stanoví podmínky, za nichž je zdravotní péče hrazena z veřejného zdravotního pojištění. Mezi těmito podmínkami jsou i podmínky omezující právo pojištěnce na výběr zdravotní pojišťovny, která bude nositelem jeho zdravotního pojištění, na výběr zdravotnického zařízení, které bude poskytovat zdravotní péči, a na výběr dopravní služby, která bude provádět jeho přepravu. Dalšími podmínkami pro poskytování bezplatné zdravotní péče z veřejného zdravotního pojištění jsou pak podmínky omezující věcný rozsah poskytované zdravotní péče. Pokud je pojištěnci poskytována zdravotní péče v hranicích uvedených podmínek, jedná se o péči poskytovanou bez přímé úhrady ze strany pojištěnce, hrazenou příslušnou zdravotní pojišťovnou. Samozřejmě nelze občanovi upírat právo, aby si k poskytnutí zdravotní péče zvolil kterékoliv zdravotnické zařízení. Pokud si však občan zvolí zdravotnické zařízení, které nesplňuje podmínky stanovené zákonem o veřejném zdravotním pojištění, pak mu nemůže být poskytnuta tzv. bezplatná zdravotní péče na základě veřejného pojištění ve smyslu čl. 31 Listiny.
V předmětné věci se posouzení práva na bezplatnou zdravotní péči na základě veřejného zdravotního pojištění týkalo právě hranic realizace tohoto práva, stanovených v §11 odst. 1 písm. b) zákona o veřejném zdravotním pojištění. Právo pojištěnce na výběr zdravotnického zařízení, které bude poskytovat zdravotní péči, je omezeno časově a věcně, přičemž věcné omezení práva je dáno smluvním vztahem příslušného zdravotnického zařízení ke zdravotní pojišťovně, která je nositelem zdravotního pojištění konkrétního pojištěnce, tedy ke Všeobecné zdravotní pojišťovně. Lze proto souhlasit s navrhovatelem, že citované ustanovení neukládá navrhovateli povinnost. Povinnost vybrat si určité zdravotnické zařízení není tímto ustanovením uložena, ale tak, jak bylo uvedeno výše, uvedené ustanovení představuje hranice, v nichž je ve smyslu čl. 31 a čl. 41 odst. 1 Listiny právo realizováno. Pokud navrhovatel uplatnil právo na výběr zdravotnického zařízení mimo hranice práva stanovené zákonem, byla mu poskytována zdravotní péče mimo systém veřejného zdravotního pojištění, a proto nemohla být z tohoto systému hrazena. Na základě výše uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena citovaná ustanovení Listiny.
Vzhledem k uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. května 2001
JUDr. Pavel Holländer
předseda senátu