ECLI:CZ:US:2001:3.US.72.01
sp. zn. III. ÚS 72/01
Usnesení
III. ÚS 72/01
Ústavní soud rozhodl dne 8. března 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatelek E.H. a E.D., obou zastoupených JUDr. V.U., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. října 2000, sp. zn. 22 Ca 441/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zákona č. 182/1993, ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], s výjimkou formální vady v předložené plné moci (§31 odst. 1 zákona), napadly stěžovatelky v záhlaví označený rozsudek obecného soudu a tvrdily, že jím byl porušen §6 občanského soudního řádu v návaznosti na čl. 90 Ústavy, který soudům ukládá, aby stanoveným způsobem, tedy v souladu s občanským soudním řádem, poskytovaly ochranu právům (čl. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod). Podle odůvodnění ústavní stížnosti stalo se tak tím, že ač byl M.D. (otec stěžovatelek) dne 2. 3. 1948 prohlášen za mrtvého, dědictví bylo projednáno až v lednu 1951, a z tohoto důvodu nemohl být mrtvému doručen konfiskační dekret. Skutečnost, že jeho jmění bylo zkonfiskováno, nemá tedy oporu v zákoně, když konfiskační dekret byl vydán dne
30. 11. 1949. S ohledem na výše uvedené stěžovatelky tvrdí, že splňují podmínky uvedené v zákoně o půdě, a to v tom směru, že na stát přešel majetek jejich a nikoliv majetek M.D. Stěžovatelky navrhují zrušení napadeného rozhodnutí.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní stížnosti vytýkají stěžovatelky krajskému soudu, jako soudu příslušnému k rozhodování o opravném prostředku proti nepravomocnému rozhodnutí správního orgánu, nesprávné právní závěry týkající se naplnění podmínek §2 zák. č. 243/1992 Sb., jimiž se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, a tedy nesprávné aplikace označeného zákona. Z obsahu ústavní stížnosti je patrno, že stěžejním argumentem pro její podání je námitka, že na stát nepřešel majetek M.D. (otce stěžovatelek), nýbrž majetek stěžovatelek, který však nebyl v rozporu se zákonem projednán v dědickém řízení. V opravném prostředku podaném ke krajskému soudu proti rozhodnutí pozemkového úřadu však stěžovatelky výslovně konstatují, že dle tehdy platného dědického práva bylo možno konfiskovat majetek jejich otce a že tuto skutečnost akceptují. Svůj nárok v opravném prostředku pak opírají o tvrzení, že dle jejich názoru jejich otec nepozbyl československého státního občanství a splňuje tedy všechny podmínky zákona o půdě. Krajský soud v Ostravě potvrdil v přezkumném řízení rozhodnutí O.Ú., okresního pozemkového úřadu ze dne 1. 9. 1999, čj. OPÚ/1144/92-VZ, kterým bylo určeno, že stěžovatelky nejsou vlastníky předmětných nemovitostí. Své rozhodnutí odůvodnil tento soud tím, že podle smlouvy mezi Československou republikou a Německou říší o otázkách státního občanství a opce pozbyl M.D. československého státního občanství.
Z uvedeného je zřejmé, že stěžovatelky ve věci před Ústavním soudem přenášejí těžiště z působnosti naplnění podmínek zákona č. 243/1992 Sb., jimiž se na základě jejich tvrzení zabýval jak pozemkový úřad, tak i obecný soud, do roviny práva dědického. V této souvislosti je namístě poukázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, který v zásadě není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy a již proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994).
Ústavní soud se tedy mohl zabývat pouze otázkou, zda se obecný soud
v napadeném rozhodnutí opíral o Ústavu, Listinu základních práv a svobod a mezinárodní smlouvy dle čl. 10 Ústavy, a to zejména v rozsahu a způsobu právního zdůvodnění jeho rozhodnutí. Z výše rozvedených důvodů je zřejmé, že Ústavní soud není oprávněn k projednání námitky stěžovatelek, pokud tato nebyla uplatněna v řízení před obecným soudem, neboť by se tím stavěl do role další soudní instance. Z tohoto hlediska nezbývá Ústavnímu soudu než přisvědčit správnosti závěrů obecného soudu, který se námitkami
v řízení uplatněnými dostatečně zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí se s nimi pečlivě vypořádal (§157 odst. 2 o. s. ř.). Pokud jde o konečné rozhodnutí, toto je v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a s hmotněprávními ustanoveními zákona č. 243/1992 Sb. a zákona č. 229/1991 Sb.; k porušení čl. 90 Ústavy, čl. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod proto nedošlo.
Z výměru o konfiskaci ze dne 15. 10. 1948 (719/3-III-47), vydaného ONV, který je součástí obsahu spisu O.Ú., okresního pozemkového úřadu, čj. OPÚ/1144/92, je zřejmé, že majetek M.D. byl zkonfiskován podle §1 odst. 4 dekretu prezidenta republiky ze dne 25. 10. 1945 č. 108 Sb. V této souvislosti lze s odkazem na ustálenou judikaturu obecných soudů i Ústavního soudu (4 Cdo 174/94 Nejvyššího soudu, č. 16/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, a nález ve věci
IV. ÚS 56/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 36, Praha 1995) konstatovat, že k přechodu majetku dle dekretu presidenta republiky č. 108/1945 Sb. docházelo ex lege a nikoliv doručením konfiskačního dekretu; z tohoto důvodu se Ústavní soud dále nezabýval námitkou stěžovatelek, že v důsledku úmrtí M.D. nemohl vstoupit konfiskační dekret v účinnost.
Z výše rozvedených důvodů byl návrh na zrušení ústavní stížností napadeného rozhodnutí obecného soudu posouzen jako zjevně neopodstatněný [§43 odst. 2 písm. a) zákona], a jako takový odmítnut, aniž by se jevilo účelné vyzývat právního zástupce stěžovatelek k odstranění formální vady v předložené plné moci (§31 odst. 1 zákona).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 8. března 2001