ECLI:CZ:US:2001:3.US.725.2000
sp. zn. III. ÚS 725/2000
Usnesení
III. ÚS 725/2000
Ústavní soud rozhodl dne 8. března 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele ing. J. V., zastoupeného Mgr. J. N., advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. září 2000, sp. zn. 35 Co 307/2000, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 6. března 2000, sp. zn. 23 C 232/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem
[§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], s výjimkou formální vady v plné moci (§31 odst. 1 zákona), napadl stěžovatel rozsudek Městského soudu v Praze ze dne
5. září 2000 (35 Co 307/2000-33) a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne
6. března 2000 (23 C 232/99) a tvrdil, že bylo omezeno jeho ústavně zaručené právo vlastnit majetek; porušení tohoto ústavně zaručeného práva spatřoval stěžovatel v tom, že obecné soudy I. a II. stupně v řízení o zřízení věcného břemene dospěly shodně k závěru, že stěžovatelem uplatněný nárok na zřízení tohoto břemene nemá oporu v hmotném právu
(§151o obč. zák.); nadto stěžovatel dovozuje, že obecný soud I. stupně jej opomněl poučit
o nesprávnosti způsobu jím uplatňovaného nároku, v důsledku čehož stěžovatel nemohl "řešit situaci jiným způsobem", případně vzít žalobu zpět a vznikla mu povinnost k úhradě nákladů řízení před obecnými soudy. Z těchto důvodů stěžovatel navrhl zrušení rozsudků obecných soudů.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z listinných důkazů, provedených obecným soudem I. stupně (smlouvy o užívání pozemku na garáž), plyne, že právo užívání tohoto pozemku může být za jistých okolností odvoláno; z odůvodnění rozsudku soudu I. stupně je zřejmé, že stěžovateli byla dána výpověď z nájmu pozemku, neboť dle tvrzení jeho vlastníka užíval jej stěžovatel v rozporu s užívací smlouvou.
Z odůvodnění rozsudku obecného soudu I. stupně je dále patrno, že stěžovatel se svým návrhem domáhal zřízení věcného břemene ve svůj prospěch; návrh byl zamítnut s tím, že právo soudu zřídit věcné břemeno je zákonem omezeno na dva případy, a to pro zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví (§142 odst. 3 obč. zák.) nebo rozhodování
o neoprávněné stavbě (§135c odst. 3 obč. zák.); posuzovaný případ nelze pod tato ustanovení podřadit, a to proto, že garáž byla kolaudována.
Městský soud v Praze, jako soud odvolací, se ztotožnil se skutkovými zjištěními, jak k nim dospěl soud I. stupně a také s právním posouzením věci.
Podle tvrzení stěžovatele obecné soudy nesprávnou aplikací hmotného práva porušily jeho ústavně zaručené právo vlastnit majetek - porušení tohoto ústavně zaručeného práva blíže nerozvádí. Provedení dalších důkazů nebylo v ústavní stížnosti ani v odvolání proti rozhodnutí obecného soudu I. stupně navrženo, z čehož lze dovodit, že stěžovatel neměl výhrad ke skutkovým zjištěním, jak k nim dospěl obecný soud I. stupně.
Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší přezkoumávat zákonnost rozhodnutí, vydaných obecnými soudy v řízeních, v nichž byly dodrženy zásady spravedlivého procesu podle hlavy páté Listiny základních práv a svobod; stěžovatel ostatně ani netvrdí, že by v jeho věci bylo řízení postiženo procesními vadami, které by zasáhly do jeho ústavně zaručených práv, a proto se Ústavnímu soudu nejevilo potřebné přezkoumávat postup obecných soudů z hlediska procesní čistoty řízení. Výklad norem práva hmotného a jejich aplikace na daný případ spadá do pravomoci obecných soudů a není proto v pravomoci Ústavního soudu, aby do jejich jurisdikční činnosti zasahoval jinak než za podmínek, jež vyplývají z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994). V neúspěchu stěžovatele v řízení před obecnými soudy nelze tedy spatřovat zásah do jeho ústavně zaručených práv, neboť je zřejmé, že stěžovatel neuplatnil své právo náležitým způsobem, což však samo
o sobě rovněž nezasahuje do jeho ústavně zaručených práv a svobod.
K tvrzení stěžovatele, že mu v důsledku neúspěchu v řízení před obecnými soudy byla stanovena povinnost zaplatit náklady řízení a soud I. stupně neměl nařizovat jednání, když mohl předem z písemných podkladů dojít k závěru, že není věcně příslušný, lze konstatovat, že obecné soudy nemohou poučovat účastníky řízení v oblasti práva hmotného, neboť by tím porušily zásadu rovnosti zakotvenou v čl. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z výše rozvedených důvodů je zřejmé, že k tvrzenému porušení ústavně zaručeného práva vlastnit majetek (čl. 11 Listiny základních práv a svobod) nedošlo, a proto byl návrh na zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů posouzen jako zjevně neopodstatněný [§43 odst. 2 písm. a) zákona], a jako takový odmítnut, aniž by se jevilo účelným vyzývat právního zástupce stěžovatele k odstranění formální vady v předložené plné moci (§31 odst. 1 zákona).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 8. března 2001