ECLI:CZ:US:2001:3.US.740.2000
sp. zn. III. ÚS 740/2000
Usnesení
III. ÚS 740/2000
Ústavní soud rozhodl dne 8. února 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Evy Zarembové mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A. K., zastoupené JUDr. J. H., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. října 2000, čj. 10 Ca 227/2000-29, rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 7. dubna 2000, čj. 4847/110/1999, a dodatečného platebního výměru č. 990000878 Finančního úřadu v Českých Budějovicích ze dne 13. května 1999, čj. 105429/99/077910/6395, spolu s návrhem na zrušení ustanovení prvních tří vět §50 odst. 5 a první věty §23 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka ve své daňové věci pravomocný rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. října 2000 (10 Ca 227/2000-29) a spolu s ním také jemu předcházející rozhodnutí správních orgánů (Finančního ředitelství tamtéž ze dne 7. dubna 2000 - 4847/110/1999 a Finančního úřadu tamtéž ze dne ze dne 13. května 1999 - 105429/99/077910/6395) a tvrdila, že jmenované orgány veřejné moci svými rozhodnutími porušily zejména její ústavně zaručené právo na soudní a jinou ochranu (čl. 36 odst. 1, 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod). Podle odůvodnění ústavní stížnosti, v podstatě shodné s vývody stěžovatelčiny žaloby, k porušení označeného ústavně zaručeného práva došlo tím - stručně shrnuto - že finanční orgány jí po provedené daňové kontrole vyměřily daň z příjmů fyzických osob podle pomůcek (§31 odst. 5 zák. č. 337/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů), ačkoli pro takový postup nebyly splněny zákonné podmínky. Obecnému soudu, rozhodujícímu ve stěžovatelčině věci z podnětu její žaloby v režimu správního soudnictví, pak vytkla, že "nepřihlédl k námitkám uplatněným při jednání soudu". Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud svým nálezem všechna rozhodnutí orgánů veřejné moci, jak vpředu jsou označena, zrušil, a protože tato rozhodnutí byla vydána za aplikace podrobně označených ustanovení §50 odst. 5 a §23 odst. 2 zák. č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, navrhla dále, aby zrušil také tato ustanovení zákona.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Odhlédnuto od toho, že petit a odůvodnění ústavní stížnosti si protiřečí [bylo-li aplikováno protiústavní ustanovení zákona, je nelogické tvrzení, že je orgány veřejné moci aplikovaly vadnou interpretací (protiústavního) zákona nesprávně, pokud se týká neúplně], podstata věci podle skutkových zjištění všech orgánů veřejné moci, ve stěžovatelčině věci jednajících, spočívá v tom, že stěžovatelka přiměřeným způsobem, přes výzvu správce daně, nevyvrátila jeho pochybnosti o správnosti údajů svého účetnictví, přesto, že řádné vedení úplného účetnictví je jako povinnost stanoveno zákonem. Jestliže podle těch že zjištění stěžovatelka, ač k tomu vyzvána, nepředložila správci daně ani inventuru hmotného majetku ani skladovou evidenci zásob či cenovou evidenci doplňkového zboží a cigaret, včetně evidence denních tržeb (kterážto skutková zjištění stěžovatelka ani nenapadla), nelze upřít správci daně zákonem dané právo, totiž, aby daň vyměřil způsobem (a v rozsahu), který je dán tím, co má jako pomůcky k dispozici.
Pokud pak jde o postup (a rozhodnutí) obecného soudu, výtky, které stěžovatelka vůči nim vznáší, neobstojí; předně z odůvodnění rozsudku obecného soudu vyplývá, že tento soud se ze všemi námitkami stěžovatelky tak, jak byly před ním uplatněny, podrobně zabýval a k nim také zaujal stanovisko, takže posuzováno zákonnými hledisky (§157 odst. 2 o. s. ř.) nelze mu ani z hlediska ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) nic vytknout; protože Ústavnímu soudu ve smyslu jeho ustálené rozhodovací praxe nepřísluší přezkum věcné správnosti či legality rozhodnutí, zejména obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, a další), není důvodu zabývat se námitkami či tvrzeními stěžovatelky, které vůči takovému přezkumu míří.
Obdobně nedůvodná je výtka stěžovatelky, že obecný soud nepřihlédl k námitkám uplatněným až při jednání soudu, a to již z důvodů vyložených tímto soudem v odůvodnění jeho rozhodnutí, které shledává Ústavní soud nejen jako souladné se zákonem, ale také s ústavním pořádkem České republiky.
Z důvodů takto vyložených byla proto stěžovatelčina ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána jak povahou těchto důvodů, tak ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno.
Odmítavé rozhodnutí stran posuzované ústavní stížnosti je současně důvodem, pro který nebylo třeba zabývat se stěžovatelčiným návrhem na zrušení jí označených ustanovení zákona o správě daní a poplatků č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů ((k tomu srov. např. usnesení ve věci III. ÚS 101/95 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4., vydání 1., usn. č. 22, Praha 1996).
O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti, stejně jako o návrhu na zrušení jednotlivých ustanovení zákona, bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a), b) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 8. února 2001